Editorial

Ani vzdělaní farmaceuti nemohou za svými cíli chodit pořád rovně, občas se objeví kři­žovatka. Na jedné takové teď čeští lékárníci sto­jí. Stáli na ní už mockrát, například v ro­ce 1905, kdy se rozhodli založit jeden z nejdůležitějších spolků, Organisaci českého lékárnictva. Na ustavující schůzi tehdy můj 34letý pradědeček PhMr. Otakar Storch (odpusťte pokornému šéfredaktorovi pro jednou osobní notu) pronesl projev, který jsem objevil až teď, v knihovničce Komory. „Stav náš považuje se za zlatý důl, za růžový sad nejkrásnějších květů a co je?“, ptal se v Café Louvre mladý kolínský lékárník. Ten proslov mi přišel natolik aktuální a inspirativní, že jsem se jej rozhodl zveřejnit na poslední straně časopisu coby jakýsi osobní pozdrav sjezdu. Sjezdu, o jehož konání v tuto chvíli nebylo soudem ještě rozhod­nu­to, ale víra si poradí s přenášením hor, tak co by nezvládla lékárnický sjezd.

„Jsme stavem jedním z největších poplatníků a jsme tudíž oprávněni žádati, bychom byli také chráněni ve své existenci jako stavy jiné…“ Co je dnes pro české lékárníky aktuálnější? Ale co vám budu citovat, otočte časopis a přečtěte si to celé. Schválně jsem tam nechal i kompletní popis začátku oné ustavující ­schůze. Je v tom i jedno další poučení. Praděd Storch, osobnost jistě silná, prosazoval původně vznik organizace jen pro tzv. venkovské lékárníky. ­„Podrobiv myšlénku diskusi“, dokázal přijmout skuteč­nost, že ­Organisace bude pro všechny lékárníky bez rozdílu. I díky ­tomuto kompromisu se z Organisace českého lékárnictva stalo jedno z nejsilnějších lékárnických uskupení, později ­proměně­né ve Svaz českých (československých) lékárníků.

Prosím tedy všechny delegáty nadcházejícího sjezdu, aby se nebáli kompromisů, které jediné dokáží všechny ty očekávatelné a svým způsobem logické boje a souboje nakonec povznést nad osobní zájmy a posílit lékárnický stav jako takový.

Neb jak říkal praděda: „Zajisté uznáte všickni, že jen v organisaci je síla.“

Zdeněk POKORNÝ