Zamyšlení před sjezdem

Je neděle večer a pokud mám splnit výzvu ze včerejší porady předsedů (21. 9.), nezbývá, než jej věnovat psaní poslancům.

Zítra ráno mě pohltí lékárna a nebudu mít šanci. V úterý bude už asi opravdu hlasována senátní úprava novely zákona o léčivech, která odsouvá lékárníky do role nedůvěryhodného obchodníka. „Je to tak půl na půl“, překvapil nás včera na poradě právník komory. Proč? Nechápu. Tohle přece nevymysleli senátoři sami. Kdo takhle mohl lobbovat proti lékárníkům? Aha, je s tím spojen také pokus vrátit „do hry“ prostřednictvím senátu sněmovnou odmítnutý návrh týkající se dodávek léčiv do lékáren (sice dobrý, ale s jepičím životem).

Zdá se mi pravděpodobné, že za oběma návrhy stojí stejný subjekt. O senátním pozměňovacím návrhu musí totiž sněmovna hlasovat jako o celku. Projde buď obojí, nebo nic. Konkrétně jde o návrh na omezení přístupu lékárníka do lékového záznamu pacienta a návrh na úpravu v distribuci léčiv. Někdo riskoval obětování lékárnické odbornosti krátkodobému úspěchu v obchodních záležitostech. Přiznejme si, není to poprvé. Vzpomínám, kdo původně onen návrh na změny v distribuci do sněmovny dostal a mozaika se mi skládá. Marně přemýšlím, jestli vedle lékárenství existuje ještě jiný obor, který by měl uvnitř sebe takovou sebe­destrukční sílu. V tom jsme opravdu mistři.

Je to silná, přesto pro vnějšího pozorovatele neviditelná nit. ­Táhne se naším oborem už mnoho let. Sama jsem ji začala vnímat pozvolna, jak jsem se ponořovala do problémů naší profese. Nejzřetelněji v obdobích sjezdů komory. V řadě za sebou jsem jich s jednou výjimkou absolvovala dvanáct. ­„Vyšívání“ vždy graduje na volebním sjezdu a jeden další je přede dveřmi. Ta nit je upředena z emotivně nabitých vláken. Třeba ze seznamů koho volit a koho ne, různou měrou tajně šířených. Nebo z veřejně předčítaných dopisů, předem sepsaných tak, aby působily věrohodně, ale pravda v nich byla schována jako švestky v pudingu (toto přirovnání jsem si půjčila od E. Heming­waye). Často zpochybňují práci právě těch lidí, kteří pro obor nejvíce dělají. Charakteristickým znakem bývá také vyzývání k blíže nespecifikované, ale hlavně „krizové PR“, jako receptu na spasení českého lékárenství. A plamenné slovní projevy, na niti navlečené do ostré jehly tak, aby bodla ve správných místech ve správný čas, dokážou dokonat dílo vzedmutých emocí.

Emoce ale nejsou dobrým rádcem při navrhování a schvalování usnesení. To se ukazuje dodatečně například v záležitosti dvou a půl milionů korun, které sjezd v listopadu 2017 přidělil jednomu spolku na propagaci pozitivního obrazu lékárenství. Byla jsem u toho a myslím si, že rozumím i těm, kteří v tehdy navozené emotivní atmosféře hlasovali pro. Učinili tak v dobré víře a asi proto ani nepožadovali podepsání smlouvy mezi komorou a spolkem. Nyní ale budou možná překvapeni, když si přečtou „Zprávu spolku“ pro poradu předsedů. Ve vyjádření právníka, který spolek zastupuje, se dočtou, že pro spolek není usnesení sjezdu závazné, nemá tedy žádnou povinnost doložit, jak byly tyto peníze použity.

„Nevěřte všemu, co se vám k uvěření předkládá. Zkoumejte vše a přesvědčujte se sami“. Tuto myšlenku J. A. Komenského mám pod sklem na pracovním stole. Je opravdu užitečné hledat přímo u původního zdroje informací (například zápisy z jednání) a nespoléhat na převyprávěné verze. A jak se v tom chaosu vyznat? Osobně vodítko mám. Je jím důvěra v lidi, kteří, navzdory nepřízni okolností vnějších i vnitřních, obětavě posouvají lékárenství svou prací kupředu. S rozmyslem, poctivými argumenty, ne pod nánosem vzedmutých emocí, neurčitého obviňování druhých a nereálných slibů.

PharmDr. Jarmila Skopová