Deník holky z lékárny

Nový termín svatby a úsměv pod rouškou

Nejspíše vám došlo, že i přes všechny snahy a držení pěstí jsem se nevdala. Ačkoliv na náš termín, už byla svatba povolena v počtu 10 lidí, tak to nebyla ta svatba, kterou jsem si vysnila. V mojí pohádce o princeznovské svatbě nejsou žádné roušky, dezinfekce, ani hromada propisek, abych náhodou se svou svědkyní nesáhla na stejnou tužku při podpisu toho lejstra, které všechno změní.

Když už musíte o svatbě poslouchat (anebo číst), tak vám alespoň řeknu, že nový termín je v půlce července, ve stejný den, kdy se vdávala moje svědkyně a sňatek uzavřeli i moji rodiče –⁠ a to musíte uznat, že je fakt magický! To dostane na kolena i koronavirus.

A teď zpátky do lékárny, nejen mou svatbu, ale i naši každodenní práci ničí roušky.

Nic nevidíme, nic neslyšíme, ani necítíme (pokud si teda čistíte zuby) a z toho všeho vznikají roztomilé trapasy.

Nejdříve jsem si za tárou dělala čárky, kolikrát se mě zákazníci zeptali na roušku, paracetamol nebo dezinfekci. Teď si asi začnu dělat čárky, kolikrát za svou expedici řeknu: „Prosím? ­Nerozuměla jsem.“ Nebo „Já vás ­neslyším, musíte nahlas!“

Mám dva báječné případy.

Mladá paní stojí v lékárně a šeptem říká: „Prosím, potřebuji něco na…“

Já: „Prosím, můžete mi to zopakovat?“

Mladá paní: „Potřebuji něco na …“

Já: „Nezlobte se, ale já vám vůbec ­nerozumím, na co?“

Mladá paní: „NADÝMÁNÍ!!!“

V ten moment dojde i méně bystrým, proč šeptala.

Nevím jak vy, ale my máme na táře ještě plexisklo –⁠ takže první bariéra vzniká u pacientovy roušky, druhá u skla a třetí tím, že já jsem nahluchlá a ne­můžu odezírat, ani z úst, ani z výrazu, ani z tónu.

Za normálních „bezrouškových“ ­okolností poznáte už od příchodu, ­jestli dotyčný jde pro Postinor, Olynth, nebo krém od Vichy.

(Pokud si jde někdo pro Nurofen StopGrip, nebo Modafen, tak to jde stále bezpečně odhadnout –⁠ tito klienti většinou přiskáčou.)

Druhý báječný případ byl, když se mi pán snažil vnutit svůj telefon, abych si popovídala s manželkou, protože jemu nechtěla říct, co má za problém. Takže pán si povídá s manželkou a najednou dá mobil na hlasitý odposlech a řekne: „Můžeš mluvit, paní lékárnice slyší.“

Z telefonu: „Dobrý den, paní ­magistro, prosím vás, svědí mě celý spodek, pořád se tam musím drbat a nevím, co s tím.“ (To si pište, že lékárna nebyla zrovna prázdná).

Já získám nejnutnější informace a hlavně co nejrychleji. Ve zkratce řeknu dávkování a zbytek popíšu manželovi. (Kdoví, jestli si to pamatoval.)

Položíme telefon a společně se ­dohodneme, že o tomto hlasovém hovoru manželce nebudeme vůbec říkat –⁠ protože i odbornice byla červená až na zadku. (Vlastně ty roušky nejsou až tak špatné.)

Kolegyně, kolegové, čtenáři, doufám, že se ve zdraví držíte. Stále platí, že si na každém dni musíte najít něco pěkného a smát se, protože, když se člověk upřímně směje, je to vidět i přes roušku, která nás nemůže zastavit –⁠ maximálně přidusit.

Mějte se krásně, myslím na vás.

Martina, holka z lékárny