V tu chvíli jsme se řídily instinkty

Pár hodin před odesláním časopisu do tiskárny jsme obdrželi velmi emotivně popsaný „koronavirový“ příběh. Odehrává se v jedné z lékáren. Jména jsou pozměněna a slíbili jsme ani neprozradit, o jakou lékárnu jde.

Dobrý den, s koronavirem Covid-19 jsme si u nás v lékárně užili své.

Vše začalo 10. března. Kolegyně Jana byla nachlazená a šla na neschopenku. Ve stejnou dobu onemocněl i kolega David. ­Průběh byl normální, teplota, kašel, rýma, nic neobvyklého. Jana se uzdravila po dvou týdnech (23. 3.), a protože už byl vyhlášený nouzový stav, dostali jsme od vedení pokyn rozdělit ­kolektiv lékárníků na 2 skupiny po 2 členech (1. já a Hanka, 2. Jana a Simona), tak aby se nepotkávaly. David zůstal na ­neschopence déle, stále nebyl zdráv.

První týden fungoval skvěle. Chodily jsme do práce obden a během volného dne jsme zregenerovaly síly na další den, který se vždycky protáhl do pozdních večerních hodin, protože nenechám přeci moji nedodělanou práci pro kolegyně na další den. A už už jsem se těšila na další týden, pracovní úterý a čtvrtek.

Jenže v pondělí (30. 3.) telefon. Protože nebylo Davidovi stále dobře, lékařka ho poslala na testy. Vyšel pozitivně na Covid-19.

Takže „moje“ skupinka (já a kolegyně Hanka) do práce, Jana na test a kolegyně Simona domů (ji na test nechtěli). Nutno říct, že ani Janu hygiena testovat nechtěla, vždyť to byly 3 týdny, co byla nemocná. Ale nakonec teda, že ji otestují, ať přijede.

V té době se povídalo, že pokud nezavolají pozitivní test do 1–2 dní, tak by měla být negativní. Když nevěděla výsledek ve ­čtvrtek, dostala pokyn od vedení, ať v pondělí nastoupí do ­práce. V pátek telefon. Pozitivní na Covid.

V tu chvíli jsme se zděsili všichni. Jako zdravotníci v první linii, jsme se dozvěděli výsledek po pěti dnech! S Hankou jsme ­dosloužily směnu (zbývaly jen tři hodiny) a už jsme si to mazaly na testy. Simča jela na odběr sólo v poledne.

Nikdo je po nás nechtěl, jely jsme z vlastní iniciativy. Pořád nám běželo hlavou, jestli jsme neměly, byť nepatrné, příznaky. Jaký bude další postup. Co dál? Co rodiny, pacienti? Sice jsme se s Janou a Davidem neviděly 3 týdny, ale sdílely jsme stejné ­prostory atd. Paní na odběrech nás uklidnila. Když jsme jí řekly, že pracujeme v lékárně a poprosily ji, jestli by bylo možné uspíšit test, oznámila nám, že nejpozději v neděli během dne budeme znát výsledek.

Izolovaly jsme naše rodiny, zavřely se doma a čekaly. V neděli večer stále nic, a tak jsme šly do práce s tím, že neotevřeme a doděláme resty, retaxaci atd., kdybychom musely zavřít a jít do karantény. Nakonec jsme otevřít musely, přece pro tyto případy máme výdejní okýnko…! Už se neřešilo, co když jsme pozitivní… Ale v hlavě nám to běželo pořád… Hned v pondělí ráno nás ­překvapil dotaz od řidiče Phoenixu, jestli jsme byly na testech, že máme pozitivní kolegyni. Odkud to kruci ví? Běželo mi hlavou. Prý dotaz z vedení. Chudák, ve skladu si vedle něj nechtěli ani zaparkovat! Lidi se zbláznili. Že po nás nikdo testy nechtěl, nikdo neřešil.

A informace se rychle šířily i na malém městě. Prostě senzace. Nikdo už nevěděl, jak to celé bylo… Neschopenka, separace, ­izolace… Původně jsme chtěly mít jistotu, že jsme „čisté“ a můžeme dál dělat svou práci s klidem v duši. A ostatním říct: Ano, my máme testy, jsme OK. A vy? Ale bez výsledků jsme neměly nic…

V úterý večer dobrá zpráva pro Hanku a Simonu, jsou negativní. Já stále nic. Až po urgenci nadřízeného a obtelefonování asi 5 míst mu byl na e-mail sdělen výsledek. Negativní. Nešla prý poslat sms, ale hygienik už zprávu měl, tak dál neřešili, jestli znám výsledek já.

A tak se stalo, že jsme lékárnu táhly ve dvou. 2 týdny od rána do večera, s respirátorem na hlavě a v rukavicích. Otlačený a odřený obličej, rozpraskané ruce, vymluvené hlasivky, nervy na pochodu. Vyčerpané a unavené. Pak se k nám přidala Simča. I po negativním testu musela dodržet dva týdny karantény od posledního kontaktu s nakaženým… A 23. 4. jsme v práci byli konečně všichni.

Když si tak čtu svůj elaborát, je to takové suché, bez všech těch myšlenek, co nám vířily v hlavách při každé expedici, doma, ve spánku… Taky nás napadalo spoustu kdyby… Kdyby se Jana nevnutila na testy… Kdybychom věděly, že nám testy zbrzdí technická porucha… Co kdybychom byly pozitivní a někdo se od nás nakazil?

Byly to nervy. Asi vás napadají způsoby, jak jsme situaci mohly řešit jinak, co říct, udělat a koho se zeptat… Po bitvě je každý generál. Ale v tu chvíli jsme se řídily instinkty, jak ochránit okolí od šíření nákazy.

Takto v minulých měsících probíhala jednání představenstva České lékárnické komory.