Chceš pořád prodávat slazenou vodu, nebo změnit svět?


Autoři: Havlíček Stanislav
Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 92, 2020, č. 5, s. 12-16

Otcem sodovky můžeme pravděpodobně nazvat pastora anglikánské církve a zájmového chemika Josepha Priestleyho. Někdy před rokem 1770 se mu podařilo ve vodě rozpustit plyn pocházející z pivního kvašení. Za objev obdržel nejstarší společenské ocenění Královské společnosti v Londýně, Copleyho medaili. Švýcarský hodinář Johann Jacob Schweppe objev rozvinul a v roce 1783 začal prodávat první sycenou minerální vodu. První léčebné využití perlivé vody provedl v roce 1807 otec americké chirurgie, doktor Philip Syng Physick, sycená voda posloužila jako korigens chuti léku pro pacienta.

Od té doby začali perlivou vodu pro úpravu chuti léků používat i lékárníci. A dostali se mnohem dál, v 19. a 20. století vytvořili mnoho perlivých léčivých a tonizujících nápojů. Sedm z deseti nejstarších limonád, které se dodnes prodávají, vymysleli lékárníci.

Historie limonád s bublinkami oxidu uhličitého se začala v USA psát roku 1819 spolu s prvním patentem na výrobník perlivé vody, sodovkovou fontánu. Ta si rychle našla cestu do lékáren. Byla prvním předchůdcem moderních výčepních strojů, ze kterých dnes řetězce rychlého občerstvení z premix sirupů čepují bezedné nápoje. Sodovka je jednou z největších amerických kulinářských inovací. Pojmenování získala podle jedlé sody, ze které při reakci s kyselinou vzniká plnící plyn, oxid uhličitý. Dnes jsou limonády velkých koncernů unifikovaně vyráběny a prodávány po celém světě, ale nebylo tomu tak od začátku. Od 30. let 19. století si je mohli v široké paletě lokálně připravovaných variant vychutnávat především zákazníci amerických lékáren.

Téměř za každou z nejstarších limonád najdete konkrétního lékárníka a jeho lékárnu. Lékárníci dokázali využít znalosti z botaniky a technologie a různé kombinace rostlinných extraktů přidávali do sycených nápojů nejprve kvůli medicinálním účinkům, později i jako ochucovadla. Příchutě pokrývaly obrovskou škálu plodů od třešně a limetky přes vosková a java jablka (syzygium) až k pistáciím.

C.ALF´S

Prvním lékárníkem, který v Severní Americe sodové léčivé vody stáčel do lahví, byl Christian Alf. Mezi lety 1838 a 1840 provozoval lékárnu na Severní královské cestě (North King Street) v Charlestonu ve státě Jižní Karolína. Údajů o jím stáčených limonádách se nezachovaly, i jeho křestní jméno je jenom pravděpodobné. S jistotou se ví, že lahvování provozoval jen necelých 18 měsíců. Do objevu korunkového uzávěru na lahve tehdy zbývalo víc než půlstoletí a na limonádu „s sebou“ ještě nebyla vhodná doba.

Průkopnické doby stáčených limonád připomínají jen dochované lahve. Ty úplně první byly z kobaltového skla, měly tvar osmiboké pyramidy (nebo teepee) a nápis ve skle C.ALF´S. Protože se vyráběly krátce a měly křehké, příliš úzké a tenké hrdlo, zachovalo se jen několik málo celistvých exemplářů. Mezi sběrateli patří k nejvzácnějším, jedna z posledních dochovaných lahví byla po roce 2000 vydražena za 9 600 ame-rických dolarů.

Jak se recepty na lékárnické dochucovací sirupy zdokonalovaly, několik podnikavějších lékárníků začalo limonády z nich vyrobené prodávat pod konkrétní značkou mnohem dál a víc než jen lokálním zákazníkům lékárny.


Ginger Ale

Prvním takovým podnikavcem byl James Vernor, lékárník z Detroitu ve státě Michigan. Jeho sodovka byla celosvětově druhá a zároveň první ochucená. Základem byla směs medicinálního tonika s vanilkou a dalším kořením. Vernor směs obohatil kořenem zázvoru pro uklidnění žaludku a nechal kvasit v dubovém sudu. I když sirup začal připravovat už v roce 1862, limonádu z něj vyrobil až v roce 1866. Přípravu totiž kvůli občanské válce nestihl dokončit, byl povolán do armády a vrátil se až o 4 roky později. Doba zrání a stárnutí sudového dřeva chuti nápoje výrazně prospěly a kromě receptu se zrodil i technologický postup pro přípravu Vernorova zázvorového ležáku (Vernor´s Ginger Ale).

Několik následujících let byla Vernorova lékárna jediným místem, kde bylo možné nápoj koupit. S nárůstem poptávky začal svůj nápoj prodávat i do jiných lékáren. Tak se zrodil jeden z prvních konceptů pro franšízu. Pro ochranu jména a kvality nápoje Vernor při uzavření smlouvy vyžadoval, aby si odběratelé instalovali samostatné výčepní zařízení. Také si vymínil trvalý dohled nad každou dodávanou surovinou včetně sycené vody. Zázvorový ležák (jinak také zázvorové pivo) lze v mnoha podobách koupit dodnes. Jeho variantou je i Canada Dry – nápoj vyrobený kanadským lékárníkem Johnem J. McLaughlinem v roce 1904.


Hires Root Beer

Deset let po Vernorovi uvedl na trh druhou nealkoholickou alternativu piva filadelfský lékárník Charles Elmer Hires. První verzi kořenového piva (Hires Root Beer) prodával od roku 1876 jako prášek pro domácí přípravu fermentací. Později, v roce 1884, už vyráběl tekutý extrakt pro použití v sodové fontáně. V roce 1890 začal prodávat kořenové pivo v lahvích a o rok později jich prodal víc než milion.

Hiresova cesta k vlastnictví lékárny a výrobě kořenového piva je lemována řadou splněných cílů. Když bylo Charlesovi 16, přestěhoval se do Philadelphie a začal pracovat v lékárně. Prvním jeho cílem bylo ušetřit 400 dolarů a otevřít vlastní lékárnu. Když se mu to povedlo, v roce 1875 se oženil a z lí­bán­­­kového pobytu v New Jersey si přivezl recept na výborný kořenový čaj, do jehož chuti se novomanželé zamilovali. Nápoj měl ale silný projímavý účinek, což limitovalo jeho komerční přitažlivost. Proto se dalším Hiresovým cílem stalo hledání cesty k odstranění projímavého účinku při zachování chuti. Nakonec přišel v roce 1876 se suchou směsí kořenů a bylin pro nápojovou směs, kterou se rozhodl prodávat pod názvem Kořenový čaj (Root tea). Sám totiž nebyl konzumentem alkoholu a nechtěl nápoj pojmenovat pivo, aby si potenciální zákazníci nemysleli, že obsahuje alkohol.

Když mu ale řekli, že na kořínkový čajíček nenaláká žádného z místních horníků, souhlasil s pojmenováním Root beer. Kořenové pivo už znělo dostatečně drsně, u chlapů z dolů nápoj zabodoval přímo zázračně a Hires se chystal stát prvním, kdo se v Americe stane milionářem z prodeje nealkoholických nápojů.Tomu smělému cíli se není co divit. Odhaduje se, že v létě roku 1877 jen ve městě New York vypili zákazníci 200 000 sklenic sodovek denně. Při ceně 5 centů za sklenici to pro lékárníky v New Yorku znamenalo denní příjem 10 000 dolarů.

O 20 let později vyrazila do boje proti Hiresově „pivu“ Ženská křesťanská liga střídmosti (WCTU). Přestože bylo známo, že Hires sám alkohol nepije, představitelky WCTU usoudily, že když kořenový základ projde kvašením a nápoj se jmenuje pivo, musí v něm být nějaký alkohol. Bez testování a jen na základě domněnky WCTU vyzvala k celonárodnímu zákazu Hiresova kořenového piva, které bylo v té době velmi populární v sodových fontánách v lékárnách po celé zemi. Křížové tažení WCTU trvalo tři roky. Nakonec nechal Hires obsah alkoholu otestovat nezávislou laboratoří, která zjistila, že láhev kořenového piva obsahuje asi tolik alkoholu jako polovina bochníku chleba.

WCTU chvíli uvažovala o použití analýzy pro zahájení národního bojkotu chleba, ale nakonec se přidala na stranu Hirese a zaštítila jeho reklamy vychvalující kořenové pivo jako nealkoholický povzbuzující nápoj. Prodej brzy vzrostl vysoko nad úroveň před bojkotem. Moc to nechápu, chuť nápoje mi kvůli kombinaci výtažků z kořenů kašti (sassafras) a smilaxu (sarsaparila) připomíná kapky proti kašli (pleumolysin).


Dr Pepper

Nejstarší americkou sycenou limonádou, která přežila do dnešních dnů a nejmenuje se pivo, je Dr Pepper. Tečka za Dr v názvu původně byla, ale z marketingových důvodů zmizela kolem roku 1950.

Za recepturou nápoje je lékárník Charles Alderton, kterému Americký patentový úřad uznal patent na výrobu 1. prosince 1885. V ten samý den se v Morissonově lékárně Na starém rohu (Morrison‘s Old Corner Drug Store) v texaském městě Waco prodala první sklenice. Zákazníci nápoj s 23 složkami původně nazvali „Waco“, ale majitel lékárny Wade Morrison jej pojmenoval Dr Pepper. Údajně na počest otce svojí první lásky, doktora Charlese Peppera. Je to ale s největší pravděpodobností smyšlená legenda a název vznikl kvůli přídavku enzymu pepsinu.

Dr Pepper se prodává dodnes a v průběhu staletí zanechal stopy i v hudební historii. V roce 1967 nebyl Dr Pepper běžně k dispozici ve Spojeném království a John Lennon si ho po celých bednách nechával posílat z USA. Tvrdil přitom, že ho potřebuje, aby podpořil svou kreativitu. Kdyby nebyl Dr Pepper zajištěn ochrannou známkou, jmenovalo by se prý klíčové album skupiny Beatles Dr. Pepper‘s Lonely Hearts Club Band.


Coca-Cola

Celosvětově nejprodávanější limonádou je Coca-Cola. Úplně první sklenice byla prodána 8. května 1886 v Jacobsově lékárně na rohu ulic Peachtree a Marietta v Atlantě, hlavním městě státu Georgia. K jednomu dílu sirupu bylo do sklenice přidáváno pět dílů studené vody sycené oxidem uhličitým. Ve viktoriánských dobách byly lékárnické sodové fontány místem setkávání, kde se při popíjení sodové vody a jiných zdraví prospěšných sycených nápojů probíraly nejnovější zprávy. Lékárnu vlastnil Joseph Jacobs a měl v ní obrovskou sodovkovou fontánu.

Autorem receptu byl lékárník a veterán armády Konfederovaných států amerických John Stith Pemberton (na snímku). Jako jeden z možných motivů pro vývoj ­Coca-Coly bývá uváděno, že hledal lék na tlumení bolestí. Kvůli léčbě válečného seknutí šavlí přes hrudník byl závislý na morfiu, proto hledal i lék na překonání závislosti. Nejdřív vyráběl vlastní francouzské koka víno, které kromě alkoholu obsahovalo řadu látek z rostlinných výtažků, včetně kokainu z listů koky a kofeinu z kolových ořechů. Když byla v roce 1885 ve státě Georgia zavedena prohibice, Pembertonova firma Eagle Drug and Chemical House nahradila alkohol slazenou sodovkou a nový nápoj a fenomén byl na světě.

V raných dobách byl nápoj patentován jako lék určený k léčbě letargie, bolesti hlavy a dalších bolestí. Na kokain se prohibice nevztahovala, účinnou složkou Coca-Coly zůstal až do roku 1914. Cena Coca-Coly byla stanovena na 5 centů a kvůli obsahu láteks potenciálem pro rozvoj závislosti se úspěšně prodávala.

Pembertonovi se ale příliš nevedlo. I když konceptem prodeje do více lékáren rozvinul princip franšízy, zisky z prodeje za první rok dosáhly jen 50 dolarů a náklady na reklamu byly o 20 dolarů vyšší. Pemberton proto vyměnil část podílu na vlastnictví receptury s Willisem Venablem, dodavatelem karbonizované vody do všech lékáren v Atlantě. Pembertonovi sice poklesl zisk z prodeje sirupu, ale začal dostávat licenční poplatek za každý prodaný galon vody od Venableho. Ten ale brzy potřeboval peníze a na svůj podíl na Coca-Cole si vzal hotovostní zálohu od majitele největší lékárny v Atlantě, Josepha Jacobse.

Pak přišel na scénu další atlantský lékárník, Asa Griggs Candler. V roce 1916 se z něj stane starosta Atlanty, ale cestu k tomu nastoupil už v roce 1888, když od Pembertona, kterého finančně ruinovala závislost na morfinu, koupil recepturu na Coca-Colu. Za práva na užití patentu zaplatil celkem 2 300 dolarů, (1 750 Pembertonovi a 550 o rok později Jacobsovi). Celková investice by dnes odpovídala částce zhruba 60 000 dolarů.

Za to si Candler pořídil recept, jehož téměř kompletní složení odtajnil v únoru 2011 server Thisamericanlife.org. Na 10 litrů nápoje má být použito 6 g extraktu z koky, 28 g kofeinu, 28 g vanilky, nejméně 42 g karamelu, 224 g alkoholu, 84 g kyseliny fosforečné, 946 ml limetkové šťávy, 840 g cukru a voda. Pro ovonění je k sirupu nutné přidat 20 kapek pomerančového a 30 kapek citronového oleje, dále silice, 5 kapek koriandrové, 10 kapek skořicové, 10 kapek neroli a 10 kapek silice z mušká­tového ořechu. Posledním tajemstvím receptu je složení tajné ingredience 7X, které se do 10 litrů nápoje přidává 29,9 gramu.

S odhodláním rozšířit podnikání zahájil Candler distribuci Coca-Coly do sodových fontán i mimo Atlantu. Díky zvýšené poptávce po Coca-Cole nainstaloval v roce 1894 do zadní části lékárny stáčecí stroj a jako první prodával Coca-Colu v lahvích. Od skromných začátků v lékárně, pouhé čtyři roky po „objevu“ léčivého tonika a povzbuzujícího nápoje, Coca-Cola explodovala do nejpopulárnějšího nealkoholického nápoje na světě. Podle informací z Kongresové knihovny se prodej Coca-Coly za deset let stokrát zvýšil, z jednoho milionu v roce 1890 na sto milionů v roce 1900.

O 3 roky později se Candler rozhodl z listů koky před použi­tí­m pro výrobu nápoje odstraňovat kokain. Ten prodával farma­ceutic­kým společnostem. Listy koky byly součástí přípravy do roku 1914, některé prameny ale tvrdí, že se používají pro výrobu nápoje dodnes.





Pepsi

Největším konkurentem Coca-Coly se v roce 1898 stala Pepsi a zůstala jím až do dnešních dní, kdy je v celo­svě­tových ­­­prodejích nealkoholických nápojů na druhém místě právě za Coca-Colou. Autorem receptu na Pepsi je další limonádový lékárník Caleb Bradham z New Bernu v Severní Karolíně. Původní so­dov­ku z roku 1893 pojmenoval „Bradův nápoj“ (Brad´s drink). Byla to směs cukru, vody, karamelu, citronového oleje, ořechů kola, muškátového oříšku a dalších přísad. O pět let později Bradham nápoj přejmenoval a Pepsi-Colu nabízel jako lék proti překyselení žaludku. Přestože název naznačuje obsah pepsinu, Pepsi-Cola jej nikdy neobsahovala.

Ačkoli společnost byla zpočátku velmi úspěšná, v roce 1923 vyhlásila bankrot. Z velké části k tomu došlo pro finanční ztráty kvůli spekulacím na prudce kolísající ceny cukru v důsledku první světové války. Bradham byl nucen společnost prodat. Mezi lety 1923–1933 byla Pepsi dokonce celkem třikrát nabídnuta k prodeji společnosti Coca-Cola. Nakonec se Pepsi odrazila ode dna a přežila i Velkou hospodářskou krizi.

Na americké výstavě v Moskvě roku 1959 přivedl Richard Nixon Nikitu Chruščova ke stánku Pepsi. Výhradní práva pro sovětský trh získala Pepsi po 13 letech vyjednávání v roce 1972. Ještě dnes je to pro Pepsi druhý největší trh.




RC Cola

Třetím světově nejoblíbenějším kolovým nápojem je Royal Crown Cola, zkráceně RC Cola. Na americký trh byla uvedena v roce 1905. „Natruc“ Coca-Cole ji v Columbusu v Georgii začal vyrábět lékárník Claud Adkins Hatcher. Vedla ho k tomu neochota obchodního zástupce Coca-Coly. Ten přes obrovské odběry (kromě lékárny provozovala rodina Hatcherů také velkoobchod s potravinami) nechtěl poskytnout množstevní slevu.

Hatcher se zatvrdil, zařekl se, že od Coca-Coly už nic neodebere, a začal vyrábět svoje verze sycených nápojů. Nejdříve v roce 1905 zázvorový ležák (Royal Crown Ginger Ale), krátce na to jahodový (Royal Crown Strawberry) a kořenové pivo (Royal Crown Root Beer). V roce 1910 následovala Chero -Cola, která byla po změně receptury v roce 1934 přejmenována na současnou Royal Crown Colu – RC Colu. V USA se jí prodá 600 milionů litrů ročně. Dnes se prodává ve více než 60 zemích světa.

Mezi „limonádovými“ firmami se prosadila jako nejinovativnější. Na konci 40. let přišla s dravou reklamou, v roce 1954 jako první začala stáčet sodovky do plechovek a také půllitrových lahví (16 uncí). Na konci 50. let začala připravovat a v roce 1962 ovládla trh s první dietní kolou bez cukru (Diet Rite Cola). V roce 1980 uvedla na trh první kolu bez kofeinu (RC 100) a současně její verzi bez cukru (RC 100 Sugar Free).

Jacob Baur

Lékárníků, kteří vymysleli nějakou konkrétní příchuť limonády, byla celá řada. Na rozvoji výroby a čepování limonád měl ale největší zásluhu Jacob Baur. Jeho inovace úplně změnila koncept a způsob přípravy nápojů v lékárnických fontánách.

Původní sodovková fontána z druhé poloviny 19. století byl pult v lékárně, kde lékárník podával sycené nealkoholické nápoje. Z velké porcelánové nádoby nadávkoval sirup a následně přidal chlazenou sodovou vodu. Tu bylo nutné kupovat hotovou, v lékárně se nevyráběla.

Jacob Baur se narodil v roce 1857 v Terre Haute v Indianě, byl synem lékárníka. Sám graduoval na Philadelphia College of Pharmacy v roce 1881 a vrátil se pracovat do lékárny svého otce. Brzy obrat lékárny zdvojnásobil a změnil ji v největší ve městě, ale jeho ambice byly vyšší. V roce 1887 vymyslel postup pro plnění oxidu uhličitého do tlakových zásobníků. V roce 1888 založil společnost později přejmenovanou na Liquid Carbonic Company. Ta byla postavena na výrobě a prodeji nádrží na kapalný oxid uhličitý. Jacob Baur je označován jako „vynálezce sodovkové fontány“. Skutečná sodovková fontána se zrodila, když Jacob Baur začal prodávat oxid uhličitý v tlakových zásobnících.

Majitelům fontán nabídl způsob, jak vyrobit vlastní sycenou vodu až dvanáctkrát levněji, za cenu nižší než cent za galon. Tím se zvýšily příjmy a snížily provozní náklady pro majitele. Prodej zásobníků a později i výrobníků perlivé vody (karbo­ni­zátorů) vedl ke změnám v uspořádání lékárny a signalizoval i mnohem větší změnu. Každá lékárna si mohla koupit fontánu ke karbonizaci obyčejné vody. Lékárna už nebyla jenom dodavatelem léků na předpis nebo léků patentově chráněných.

Sodovková fontána v lékárně se stala cílem pro první rande, speciální cíl výletu nebo jen pro osvěžující chladivé pohoštění v horkém dni. Z mnoha lékáren se díky sodovce stala přirozená sociální komunitní centra. Tuto roli lékáren ještě zdůraznila prohibice. Kvůli zákazu alkoholu, který začal platit v roce 1919, se uzavíraly bary a lidé potřebovali místo, kde by se mohli setkávat.

S rozvojem automatizace lékárníci již nemuseli míchat své vlastní směsi. Místo toho, aby se sirup míchal se sycenou vodou a fosfátem, tlakový dávkovač smíchal sirup a vodu sycenou oxidem uhličitým automaticky. Společnosti jako Coca Cola a Pepsi začaly brzy vyrábět automaty na sodu a do lékáren je dodávaly zdarma. Tento vývoj lékárníka sice částečně osvobodil, ale také jej zbavil určité jedinečnosti a kontroly nad produktem. Nápoje byly najednou stejné v každé lékárně. Nakonec byly limonády baleny do lahví a prodávány všude. Lidé přestali na sodovku chodit do lékárny.

Sodovkabary se objevily i v zemích východního bloku a staly se populárními v polovině 20. století. V Sovětském svazu se sklenice sodové vody prodávala za jednu kopějku, za tři kopejky bylo možné koupit sklenici sodovky s ovocnou příchutí. Většina těchto prodejních automatů zmizela do roku 1990.

Sedm z deseti nejstarších a dosud prodávaných nealkoholických nápojů sycených oxidem uhličitým vymysleli lékárníci. Původně je předpokládali jako léčivé, John Pemberton hledal lék na bolest a povzbuzení, Caleb Bradham a Charles Alderton chtěli zlepšit zažívání, Charles Hires nebo Jacob Vernor hledali nealko­holickou alternativu piva. Nad svými produkty ale brzy ztratili kontrolu.

Za 150 let se díky tomu proměnil nejenom svět, ale i tvary lidí. Přes to, že byl prokázán negativní zdravotní vliv slazených nápojů a negativní vliv distribučních obalů na ekologii planety, zejména oceánů, převyšuje celkový obrat průmyslu sycených limonád 100 miliard dolarů ročně a 340 miliard nápojových lahví a plechovek není každoročně recyklováno.

Když v roce 1983 Steve Jobs lákal na pozici obchodního ředitele v Apple úspěšného marketéra Pepsi Johna Sculleyho, zeptal se ho: „Chceš pořád prodávat slazenou vodu, nebo chceš změnit svět?“ Možná je na čase se zeptat trochu jinak sami sebe: „Chceš pořád kupovat slazenou vodu, nebo chceš změnit svět?

Možná půjde z mnoha lékáren znovu vytvořit sociální komunitní centra s obrovským edukačním potenciálem. Můžeme začít přistupovat ke slazeným syceným limonádám jako k lékům: omezovat jejich užívání a nenabízet je dětem. Možná si můžeme zdravější sodovky připravovat doma z ovocných sirupů a bylinných extraktů vlastní výroby. Nejdůležitější „limonádový“ vynález Jacoba Baura se totiž rozvíjel dál a tlakové zásobníky na stlačený oxid uhličitý si ve formě „bombiček“ už dávno našly cestu i do sodovkových lahví v domácnostech.

Možná můžeme tím kolem dějin otočit ještě jednou. Ať máme být zase na co hrdí.


Stanislav Havlíček


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 5

2020 Číslo 5

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se