Dvě stě let ve stínu Zlatého slunce


Autoři: Pokorný Zdeněk
Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 92, 2020, č. 7-8, s. 40-44

„Dobrý den, tak my už jsme si toho Zeyera a Heritese vypůjčily a začetly se,“ vítá mě vesele osazenstvo lékárny U zlatého slunce na vodňanském náměstí. Reaguje tak na můj mail s krátkým představením slavné minulosti jejich lékárny. Ale nejde jen o Zeyera a Heritese, jde o to, že jsme si v časopise řekli, že budeme pořád a dokola opakovat, že lékárníci mají být na co hrdi, ačkoliv na to rádi zapomínají. Poslyšte tedy příběh nenápadné jihočeské lékárny, která je ve Vodňanech v provozu nepřetržitě 222 let.

Už to samo o sobě je jistě hodno obdivu. Nebo snad znáte ve svém okolí nějaký jiný obchod, drogerii, potraviny nebo švadlenku, který každé ráno po 222 let otevírá dveře a vítá své zákazníky?

Někteří udávají vznik první lékárny už v roce 1775 nebo 1789. Budeme-li se ale držet nezpochybnitelných faktů, tak lékárna U zlatého slunce“ (Zur Sonne) vznikla v roce 1789 a první lékárník přišel do Vodňan z Votic, kde byl provisorem u Františkánů, a jmenoval se Benignus Haselpock (Haselpeck, Haselbek). Magisterium získal v Praze roku 1792. Při praktické zkoušce měl za úkol připravit Unguentum de Arhanita a Emplastrum saponatum. Jeho nástupcem se v roce 1819 stal Václav Trapp ze Sušice. Po něm přišel do vodňanské lékárny Ignác Deckert z Pardubic, který se zapsal do historie tím, že provoz lékárny přestěhoval z č. 24. do č. 1 (jde o vzdálenost zhruba 10 metrů), ve kterém sídlí lékárna dodnes.


V roce 1843 se ve Vodňanech objevuje první z rodiny Heritesů. Začíná nejvýraznější etapa v dějinách lékárny, protože ta se postupně stává centrem vodňanského dění. Kromě farmaceutické práce U zlatého slunce, si Antonín Karel Herites všímal všeho, co bylo pro město důležité a čím mohl přispět k jeho rozkvětu. V roce 1848 byl účetním v Národní gardě. V letech 1850–1859 zastával purkmistrovský úřad, dal podnět ke vzniku Průmyslového spolku a stál i v čele píseckého grémia lékárníků. Dlužno říct, že tenkrát byly Vodňany mnohem významnějším městem, než později nebo i dnes, jejich rozvoj byl bohužel zabrzděn dlouhým otálením s připojením se k železniční síti. Antonín Karel Herites zemřel v roce 1883, chvíli vedla lékárnu vdova s provisorem Josefem Novákem.


Počátkem roku 1884 se lékárny ujímá František Herites, který se stal lékárníkem tak trochu z donucení. Původně měl převzít ­Zlaté slunce jeho bratr, který ale zemřel, a nesmlouvavý otec vnutil lékárnické nástupnictví synovi Františkovi, který odmala tíhnul spíše k literatuře a studiu jiného druhu. To bohužel poznamenalo jeho celoživotní vztah k farmacii, ze které měl neustále tendenci unikat do světa literárního nebo i společenského. Navíc převzal lékárnu extrémně zadluženou a byl postižen i dědickou povinností vyplatit svým sourozencům vysoké částky z podílu na lékárně. František Herites si jistě v budoucnu zaslouží samostatný portrét v našem časopise, už jen z toho důvodu, že byl na sklonku 19. století tři roky jeho redaktorem. V době, kdy plně přebíral vodňanskou lékárnu, byl už poměrně známým literátem, psal několik fejetonů a článků týdně do Národních ­listů a dalších tehdejších periodik. Snaha vyřešit finanční problémy a nevzdat se svého psaní, ho uvrhla do obrovského pracovního vypětí. Přes den pracoval v oficíně i laboratoři, inspiroval se příběhy pacientů, kteří se mu, zatímco míchal a vyráběl jejich léčiva, svěřovali se svými osudy. Teprve večer pak bral do ruky pero a do noci psal. V roce 1887 vychází Heritesovi u nakladatele Otty první román Jan Přibyl a v červenci se ve Vodňanech natrvalo usazuje tehdejší literární hvězda prvního řádu Julius Zeyer. Vzniká proslulý „vodňanský trojlístek“ (Zeyer, Herites, Mokrý), z nichž Zeyer je ten známější, básník a syn notáře Mokrý ten poetičtější a Herites rozhodně ten organizačně nejschopnější, osobnost, která to vše drží pohromadě. Schody do lékárny bývají denně obsazené a řeší se na nich nejen literatura, situace ve Vodňanech, ale doslova celý svět. Bylo by chybou představovat si tyto muže skrz stránky čítanek jako nějaké intelektuálské suchary. Žili pestrým společenským životem, vydávali se na cesty do ciziny a to rozhodně ne na nějaké 14denní dovolené. Roku 1890 například odjíždí Julius Zeyer na rok do Francie, Herites s Mokrým by se za ním nejraději okamžitě vydali. „Vy jste šťasten, že jste v cizině,“ píše Herites, který v tu dobu trpí velkými existenčními problémy, zejména díky starým dluhům, vázaným na lékárnu. Ty se rozhodl v roce 1891 definitivně vyřešit dlouho odkládaným prodejem lékárny U zlatého slunce. Zůstal mu dům ve Vodňanech a malá renta ve výši 600 zlatých (za fejeton v Národních listech dostával tehdy exkluzivních 15 zlatých.) Přestože už tehdy uvažoval, že by Vodňany natrvalo opustil s vidinou „velkého světa“ v Praze i v zahraničí, zase ho okolnosti a šíře záběru jeho osobnosti zadržely v jihočeském městě. Od roku 1884 působil totiž lékárník Herites jako člen obecního zastupitelstva a protože byl všeobecně oblíbený, stal se právě v roce 1892 purkmistrem a starostou vodňanského okresu. Touto funkcí si ale opět finančně nepolepšil, neboť tehdy šlo o funkci čestnou, pouze s malým ­kapesným ve výši 100 zlatek ročně. Ale lékárník František Herites se do správy města pustil s takovou vervou, že některým jeho počinům se návštěvníci Vodňan obdivují dodnes. Byl iniciátorem zásadní rekonstrukce děkanského chrámu Narození Panny Marie (1895–1897, za 80 tisíc zlatých) a díky jeho známostem v kulturním světě se podařilo přemluvit Mikoláše Alše k unikátní výzdobě tohoto chrámu. Z dalších zásadních změn, které nastaly ve Vodňanech v době purkmistrování lékárníka Heritese, jmenujme alespoň dlouho chybějící připojení města na železniční síť vybudováním lokální dráhy do Prachatic. Pro potvrzení již zmiňovaného faktu, že František Herites byl dnešními slovy nesmírně akční osobností, připomínám událost, která se odehrála jen pár měsíců po zvolení Heritese primátorem. Z Národních listů mu nabídli, aby jako jejich zpravodaj doprovázel českou výpravu na světovou výstavu v Chicagu. Této výzvě František Herites nemohl odolat a tak v roce 1893 odjíždí s celou rodinou na půl roku do Ameriky. Jeho články z výstavy, setkání s krajany a další zážitky si dodnes můžete přečíst v tehdejších Národních listech. Na chicagské výstavě se vodňanský lékárník seznámil s Antonínem Dvořákem, který v rámci Českého dne dirigoval před pěti tisíci krajany koncert z děl českých skladatelů. Potkali se potom ještě několikrát a dá se říct, že se skamarádili. Antonín Dvořák se přišel s Heritesovou rodinou rozloučit na newyorkské přístavní molo a při této příležitosti předal Heritesovi balíček s prosbou, jestli by ho až z Evropy neposlal berlínskému nakladateli Simrockovi. V pečlivě zabaleném a zapečetěném balíčku se nacházel klenot české i světové hudby, symfonie Z Nového světa, která se dodnes hraje ve Spojených státech při těch nejvýznamnějších událostech. Už jen jako perličku uvádím fakt, že si vodňanský ­lékárník při zastávce ve Washingtonu potřásl rukou i s americkým prezidentem Clevelandem.



Co se ale dělo mezitím v lékárně U zlatého slunce, když její slavný majitel úřadoval na radnici nebo jezdil po světě? Po ­Heritesovi koupili lékárnu s reálným právem (tehdy velmi ceněné právo provozovat lékárnu i nelékárníkem) Karel Klinger a Rudolf Hikisch, přičemž ji vedl PhMr. Josef Maděra. Po pěti ­letech, v roce 1896, lékárnu koupil můj prapradědeček JUDr. Karel Wolf a svěřil ji svému zeti, mému pradědečkovi PhMr. Otakaru Štorchovi. Ten do ní velmi natěšeně i se svou ženou odjel rovnou z pražské svatební hostiny. Magické fluidum vodňanské lékárny, velká láska mezi mladými manželi i výrazná osobní angažovanost Štorcha (Do roku 1918 se psal bez háčku Storch) způsobily, že lékárna U zlatého slunce se opět stala místem společenského života a setkávání. Teprve 25letý pra­dědeček se aktivně účastnil slavné celorakouské II. Mezinárodní výstavy lékárnické, na které v roce 1896 dokonce předsedal dvoudennímu Sjezdu českých farmaceutů.

František Herites se sice v roce 1896 odstěhoval do Prahy, ale do Vodňan se často vracel, tak sedánky „vodňanského ­trojlístku“ na schodech lékárny pokračovaly. Teprve nedávno jsem v rodinném archivu objevil Štorchovy osobní vzpomínky na Julia Zeyera, Františka Heritese i Otakara Mokrého. Píše v nich například, jak musel mít v lékárně k dispozici vždy dost drobných krejcarů, které si Julius Zeyer často rozměňoval, aby mohl obdarovávat žebráky před kostelem. Potvrzuje také, že Julius Zeyer si opisoval latinské názvy různých bylin i léčiv a takto pojmenovával hrdiny svých literárních děl. Do lékárny taky v tu dobu často docházel Mikoláš Aleš, který dohlížel na výzdobu kostela podle svých návrhů. Všem prý velmi chutnal prababiččin tvarohový koláč a likéry, kterými je hostil mladičký lékárník Štorch. Na vodňanském náměstí se pak zamilovaným manželům narodil i první syn, Otakar Štorch Marien, pozdější spisovatel a především nakladatel Aventina. Pradědeček s prababičkou by asi ve Vodňanech ­vydrželi mnohem déle, ale doslova je vyhnala neúnosná situace, kdy se do lékárny U zlatého slunce chodili stále častěji hádat, a nakonec i prát, dva místní lékaři, MUDr. Opatrný a MUDr. Roušavý. Oba pak pradědečka Štorcha tahali po soudech jako svědka, což muselo být velmi deprimující. Štorchovi tedy prchají nejdříve do Prahy k Wolfům, posléze kupují už na své jméno kolínskou Weissovu lékárnu U černého orla. PhMr. Otakar Štorch velmi iniciativně pokračoval v organizování lékárnického života, v roce 1905 například založil Organisaci českého lékárnictva pro Čechy, Moravu a Slezsko. Ale zpátky do vodňanské lékárny, o pradědečkovi Štorchovi jsme publikovali větší článek v loňském pátém čísle.

Vodňanská tára
a František Herites
v místním muzeu
Vodňanská tára a František Herites v místním muzeu

Za 38 500 zlatých se lékárna U zlatého slunce v roce 1899 ocitá v rukou Josefa Mayera, který si na její odborné vedení najímá svého zetě PhMr. Františka Faltise. Zde si nemohu odpustit úvahu o tom, jak často se asi podobné lékárny ve vlastnictví i správě prolínaly několika málo rodinami. Netroufnu si tvrdit, jak moc to bylo běžné, každopádně jedna ze současných zaměstnankyň lékárny, paní Mayerová zřejmě pochází z této významné vodňanské (i sušické) rodiny. A od Marie Faltisové (rozené Mayerové) kupuje v září 1928 vodňanskou lékárnu můj děd PhMr. Jaroslav Pokorný, který se prostřednictvím Vodňan posléze seznámil i s mojí babičkou Annou, dcerou PhMr. Otakara Štorcha. Sem by každopádně slušel smajlík, protože historie je to kuriózně zamotaná. A přiložím další polínko. Zlaté slunce zřejmě zářilo intenzivně, protože minimálně naše rodina (o jiných nemám zprávy) zůstala po desetiletí v přátelském vztahu i s rodinou Heritesovou, jak doloží i následná kondolence ke smrti mého dědečka z konce padesátých let dvacátého století.

V roce 1928 tedy kupuje PhMr. Jaroslav Pokorný od Marie Faltisové vodňanskou lékárnu za 450 tisíc korun, přičemž dle smlouvy 180 tisíc stálo reálné právo, 270 tisíc lékárna se zásobami. A jakoby si Zlaté slunce hrálo dál, po čase si dědeček do lékárny přivádí Aničku a toto období je zcela jistě v jejich životě i vztahu to nejšťastnější. V roce 1932 se sice v sanatoriu v Kolíně narodí můj otec Zdeněk, ale hned je převezen do Vodňan, kde prožije první tři krásné roky svého života. Služba v lékárně na maloměstě ale nebyla úplně jednoduchá, většinou v ní pracoval dědeček sám coby magistr, spolu s jedním laborantem. S mnoha tehdejšími povinnostmi, nad kterými by dnešní lékárníci asi kroutili hlavami. Ze 4. června 1929 se nám zachovalo úřední rozhodnutí tohoto znění: „Ku Vaší žádosti povoluji Vám v neděli odpoledne za účelem zotavení se opustiti na kratší dobu lékárnu pod podmínkou, že se postaráte o to, aby byla vždy po ruce spolehlivá osoba, která by Vás zcela určitě našla a ihned přivolala v případě potřeby. Za okresního hejtmana vrchní zdravotní komisař MUDr. Fügner.“

Ve Vodňanech zůstal dědeček do června 1935, kdy v ­rámci rodinného vypořádání majetků převzal kolínskou lékárnu U ­černého orla. Lékárnu U zlatého slunce prodal za 525 tisíc ­korun magistrům Augustinu Otevřelovi a Janu Přidalovi. Šlo o stejně staré univerzitní spolužáky. Osobní i písemné kontakty mezi naší rodinou toho času v Kolíně a několika přáteli ve Vodňanech probíhaly i nadále. Ještě v roce 1959, čili 24 let po odchodu z Vodňan, kdy dědeček padá před kolínskou lékárnou a umírá na čtvrtý infarkt, přichází jednak telegram od Boženy Heritesové a Heritesovy švagrové Milady Martanové a posléze i obšírnější psaní, ve kterém Milada Martanová vzpomíná. „Vzácný Váš pan manžel, lékárník Jaroslav Pokorný, byl velmi vážen, milován a ctěn u všech, kdož jej znali. Též i já chovám jej v krásné vzpomínce, výborného muže svého oboru, laskavého a ochotného, byl-li požádán o radu tehdy v dobách jeho působení ve Vodňanech.“

PharmDr. Homolková vítá PharmDr. Kejzlara
PharmDr. Homolková vítá PharmDr. Kejzlara

Magistři Otevřel a Přidal Zlaté slunce v dalších letech pronajímali. Posledním nájemcem před znárodněním byl PhMr. Emilián Gráf z Plzně. Po roce 1949 se v lékárně vystřídali magistři Valerie Mayerová, Milada Vránová a asi nejdéle Josef Cejnar.

Po revoluci získal a mnoho let vedl lékárnu PharmDr. Roman Kejzlar. Do oficíny dorazil krátce před naším odjezdem z Vodňan. Přinesl nám unikát, který zdědil po lékárnících z dob reálného socialismu. Krásně rudou KRONIKU „BSP lékárna 704 Vodňany, kolektiv XII. Sjezdu KSČ“, jak se praví na její titulní stránce. Pro neznalé, BSP znamená Brigáda socialistické práce. Zlaté slunce z názvu zmizelo. První zápis je z ledna 1973 a inspirací pro vznik kroniky zřejmě bylo, že „počátkem ledna byla natočena s naším kolektivem televizní relace, která byla vysílána v televizních novinách 11. 1. 1973. Jako ohlas na tuto relaci jsme dostali kromě jiných ústních blahopřání také dopis od s. Nováka z Opavy, vodňanského rodáka.“ (Dopis vlepen.) Mně ale v tomto textu určitě nepůjde o to, dělat si z kroniky a z atmosféry, která z ní vyzařuje, legraci. Pod nánosem všudypřítomné ideologie je z ní totiž cítit, že i tehdy v lékárně pracovali lidé, kteří nejenže byli kvalitními farmaceuty, ale uměli si společný čas užít často v dobrém rozmaru. Je vidět, že pod výrazy jako „pracovní kolektiv“ se skrývala dobrá partička lékárníků a laborantek.


„Celý kolektiv lékárny se zúčastnil prvomájového průvodu ve Vodňanech... Mr. Cejnar a s. Žlábková se zúčastnili aktivu OOR ve Strakonicích. Zároveň začali navštěvovat jednotlivá JZD v okolí, aby jim zkontrolovali a doplnili lékárničky na pracovištích.“ (květen 1973)

„Soudružka M. strávila část své dovolené v SSSR a o svých ­zážitcích informovala kolektiv lékárny.“       (červen 1973)

„V měsíci září provedly s. Žlábková a s. Kalenská úklid regálů a přerovnání HVLP ve skladu. Zaměstnanci byli seznámeni s novými předpisy o výdeji léčiv. Do našeho kolektivu se vrátila po mateřské dovolené s. Kalenská.“          (září 1974)

„2. února onemocněla inf. žloutenkou Mr. Nováková, čímž se počet kolektivu snížil na dva lékárníky a jednu laborantku při zvýšeném náporu začínající chřipkové epidemie.“      (únor 1979)

„Za půl roku umyla s. Zborníková 1956 lékovek vrácených pacienty, čímž se ušetřilo 1 436,70 Kč.“      (září 1975)

„Zúčastnili jsme se jarního úklidu v letním kině a v okolí kulturního domu.“               (květen 1974)

I po vynechání všech těch májových manifestací (Vodňany osvobodila v roce 1945 americká armáda, takže se používal jen výraz „osvobození“ bez určení osvoboditele), oslav Vítězného února, VŘSR, MDŽ a vyhlašovaných, plněných a překračovaných závazků BSP, schůzí a aktivů, zbývá v kronice spousta osobních informací, které dobře dokumentují život v tehdejší vodňanské lékárně. V kronice je vlepeno mnoho pohledů z dovolených, fotky ze společných brigád i „schůzí“ v lékárně, svatební oznámení a další doklady. Říkám si, že i kdyby po přečtení tohoto článku v jedné jediné současné lékárně založili svoji kroniku (klidně digitální), tak ten text měl smysl.

Kolektiv v BSP ze 70. let na slavných vodňanských schodech
Kolektiv v BSP ze 70. let na slavných vodňanských schodech

S doktorem Kejzlarem jsme se odhodlali k prohlídce hlubokého sklepení. Prý tak po osmi letech odstrkujeme plný regál, otevíráme staré zarezlé dveře a sestupujeme do dvoupatrového sklepení. Úplně dole vzpomíná Roman Kejzlar, bylo jakési jezírko, a když se zaklepalo na kamennou zeď, vyplavali pstruzi. Zejména magistr Josef Cejnar, který vedl lékárnu od roku 1966 nejdéle, je rád krmil. Dnes bychom mohli klepat, jak bychom chtěli, ale pstruzi by se neukázali, neboť voda se ztratila, podzemní říčka zmizela.

V současnosti fungují ve Vodňanech dvě lékárny, obě BENU. Ta hlavní sídlí u polikliniky a připravuje i naprostou většinu magistraliter. U Zlatého slunce jen ředí sirupy a nosní kapky. Jinak ale mají veškerý sortiment včetně veteriny a homeopatik. Vedoucí lékárnicí je zde PharmDr. Hana Homolová. „Když jsem před dvěma lety dostala nabídku pracovat v této lékárně, tak jedna z věcí, které mě přesvědčily, byla ta, že jde právě o Heritesovu lékárnu, v nejstarším domě ve městě čp. 1. Pro mě má historie velkou cenu…“

Zájem o slavnou minulost lékárny neskrývaly ani další dvě pracovnice. Přiznávám, že jsem na tuto reportáž vyjel se svým dospívajícím synem a že jsem pak musel rozplétat už výše popsané rodové vztahy, kdo kdy v této lékárně pracoval, čí zeť, dcera, manželka, kdo byl, což je někdy, řekněme si upřímně, trochu chaos. Ale byli jsme přijati velmi přátelsky, mohli jsme si prohlédnout kromě sklepů i celé zázemí a dům, ve kterém šťastně žili naši předkové.

„Já nejsem z Vodňan, ale ze Strakonic,“ vypráví dál doktorka ­Homolková. „Ale poslední dobou se o minulosti lékárny snažím vše nastudovat, jak to bylo se Zeyerem, Mokrým a dalšími ­umělci, kteří se tu scházeli. Prožívám to opravdu hodně intenzivně, což může potvrdit moje rodina, protože jsem je tím všechny nakazila…Také si uvědomuji i při práci s pacienty, že tady ta historie se mnou pořád je…“

Přemýšlím nahlas, že by se mohla tradice lékárny připomenout někde v oficíně, obrázkem, starou fotkou, reklamou apod. Hana Homolková slíbila, že to zkusí BENU navrhnout.

Z důvodu prostoru pro tento text není možné jít do dalších podrobností, ale každý zájemce o historii vodňanské lékárny se může vypravit do muzea na druhé straně náměstí, kde najde Pamětní síň Františka Heritese (i s několika kousky ze staré ­lékárny), Pamětní síň Julia Zeyera i Sál Mikoláše Alše. Jistě ho ráda provede ředitelka muzea Mgr. Jitka Velková.

Nejstarším člověkem, stále sloužícím v lékárně, je farmaceutická asistentka Vlasta Kovaříková. O jejím příchodu 1. 8. 1979 je i zmínka v připomenuté kronice. „Nastoupila jsem sem hned po škole a vždycky jsem tady byla ráda. O tom svědčí i to, že jsem nikde jinde ani nepracovala, byl to tady svým způsobem můj domov.“ A pak nám ukázala několik dalších fotoalb z pozdějších let, kdy zaměstnanci lékárny spolu prožívali i soukromé události, oslavy, chodilo se na výlety a sportovalo. „Ta doba je samozřejmě pryč, dneska si uděláme oslavu, ale jenom takovou malinkou. Je to jako v životě celkově, vytratila se osobní komunikace, každý někam hned pospíchá, všichni drží telefony.“

Když se ptám vedoucí lékárnice PharmDr. Homolkové, kolik času má na pacienty, jestli má možnost s nimi poklábosit, sednout na schody, jestli si dovede představit, že by se mohla vrátit doba, kdy vodňanská lékárna byla centrem místního společenského života. „Dneska jde všechno jak na běžícím pásu, v lékárně máme spoustu administrativních povinností a čas na pacienta je omezen, tak si to už ani moc nedovedu představit.“

Farmaceutická asistentka
Vlasta Kovaříková
Farmaceutická asistentka Vlasta Kovaříková

Přeji Zlatému slunci, aby svítilo další stovky let a aby v dějinách české farmacie sloužilo jako příklad, že ne každý lékárník musí být jen schovaný v oficíně, laboratoři nebo v kanceláři, že občas je dobré, když se stane purkmistrem nebo věhlasným spisovatelem nebo čímkoliv dalším, co přesahuje lékárnu. V první polovině roku jsme viděli, jakou silou umí lékárníci zpoza své táry zapůsobit. Moc rád bych zažil silné lékárníky i mimo oficíny. Možná se pletu, ale přijde mi, že český svět by byl určitě příjemnější místo k životu. Zlaté slunce v duši.

Zdeněk Pokorný


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent
Článek SEMINÁŘE
Článek Editorial

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 7-8

2020 Číslo 7-8

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se