Deník holky z lékárny

Konec nošení roušek v Čechách

Konec nošení roušek v Čechách, nebo lépe řečeno skoro konec, nebo zatím konec, ale s tím nebudu předbíhat. Budeme doufat, že všichni budeme mít hezké léto bez roušek, bez akné, bez oparů, bez ekzémů a všechno bude zahojené a zalité Sluncem.

Myslím si, že ukončení nošení roušek s výjimkou zdravotnických zařízení, byla velká legrace všude.

Přijde první pacient bez roušky, upozorníte ho.

Přijde druhý pacient bez roušky, upozorníte ho.

Přijde třetí pacient bez roušky, upozorníte ho.

Přijde třistapadesátýosmý pacient bez roušky, padnete vyčerpáním.

Takže to dopadne tak, že jediný, kdo nosí roušku jste vy. A pacienti říkají: „A vy nevíte, že už se roušky v krámech nosit nemusí?“

Tady se jich (jednou) musím zastat. Asi by nenapadlo ani mě, kdybych nebyla farmaceutická asistentka, že lékárna je to stejné, co čekárna u doktora, a že když jsem prošla celý obchodní dům bez roušky, že do lékárny si ji vzít musím.

Na druhou stranu jsem ráda, že jsme byli klasifikováni jako „zdravotnické zařízení“ a ne jako „Tesco.“

A co se stalo vtipného mně?

Celou dobu, co nosím roušky, se modlím, abych je už nosit nemusela. A když se konečně dočkám toho dne, kdy roušky můžeme s úsměvem sundat i v lékárnách, tak já to „prospím“.

Je sobota dopoledne, běhám si po lékárně v roušce, občas potkám kolegyni bez roušky, ale lékárna je prázdná, tak ji prostě nemá. Vůbec mi to nepřišlo zvláštní.

Za chvilku mi říká: „Ty jo, první pacient a měl roušku, to je jak naschvál.“ Tak já jí řeknu, jak je to pěkné, že měl roušku a že aspoň někdo má snahu. Zase nepřijde nikomu nic divné.

Po nějaké době v lékárně koukám na telefon, kde máme zprávu od paní vedoucí: „Od dnešního dne nejsou povinné roušky v lékárně.“

Zajásám a nadšeně běžím říct novinu kolegyni, ale všimnu si, že ona už na zprávu odpovídala. V tom mi dojde, že ona tu roušku vážně nenosí, protože si zprávu četla a novinu zná od rána, ale nic neřekne.

Stejně si za ní dojdu: „Proč jsi mi neřekla o tom, že nemusíme nosit roušky?“ A ona jen: „Když já jsem si myslela, že ji nosit chceš, že to máš svoje přesvědčení, tak jsem nechtěla, aby sis myslela, že se ti směju, nebo tak.“

Jasně!

Hodina života v roušce a zbytečně.

...to ani nemluvím o tom, že hned po otevření přišla do lékárny jiná kolegyně, jen si něco vyzvednout, taky jen tak bez roušky, taky nic neřekla. Jen mi o dva dny později řekne: „Co jsi tady blbla v té roušce?“

Tady můžete vidět, jak jsou lékárníci sehraný.

Přeji vám krásné dovolené, pěkný zbytek léta a doufám, že příště už vám budu psát jako „mladá paní,“ vypadá to, že na druhý pokud se svatby vážně dočkám.

Mějte se krásně.

Martina, holka z lékárny