Editorial

Už to asi neznáte. Na rohu ulice stojí chlap a křičí: MINISTR SE ZAMILOVAL DO LÉKÁRNICE! MOLEKULA MĚSÍCE ZACHRÁNILA NEMLUVNĚ! JAK VYDÁVAL, TAK SKONČIL! KUPUJTE ČASOPIS ČESKÝCH LÉKÁRNÍKŮ!!! Kolportér. Běžné a poctivé zaměstnání, které jedničky a nuly vytlačily z ulice i ze života. V posledním letošním čísle jsme se odvážili pohledu do zrcadla. Sebevědomí nám nasadilo růžové brýle a zrcadlo přežilo. Zeptali jsme se na váš názor na časopis a rozšířili anketu víceméně na kohokoliv, kdo se chtěl vyjádřit. Taky jsme se vás ptali na názor během podzimních akcí lékárnictva. „Já strašně ráda čtu ty vaše sloupky,“ zaznělo. A hned vedle: „Já časopis nečtu vůbec.“ Takový je život a nikdo kvůli tomu nebude skákat z mostu nebo házet flintu do žita. Anketa běží dál, pište nám kdykoliv, jaký byste chtěli časopis mít. Zastavujte nás kdekoliv, uprostřed rušné křižovatky, vzbuďte nás o půlnoci a říkejte: „Co to zase bylo za článek na straně 15?!“ „A jak to, že jste zapomněli dát lékárnici titul před jméno?“ Raději italská domácnost než nezájem.

Příběh diskuze o časopisu zmiňuje v tomto čísle i právník Jaroslav Maršík. A já říkám, pište, chvalte a kritizujte, i když nevíte, jak to udělat líp. Konstruktivní kritika, to byl výplod komunistů.
Když nevíš, jak postavit jadernou elektrárnu líp, tak nemáš právo kritizovat, že stojí. A podobně.

A diskutujme, slušně diskutujme. Co chceme, aby v časopise bylo. Co tam nechceme. Měl by nás časopis vzdělávat, vychovávat nebo spíš rozesmát? Za celý svůj novinářský život jsem nezažil časopis, který by natolik patřil čtenářům jako tento lékárnický. Jeho vydavatelem jste vy, stav svobodných farmaceutů. Škoda jen, že málokdo z nás bude u toho, až bude kolportér vykřikovat: TISÍC LET OD VY­DÁ­NÍ PRVNÍHO ČÍSLA ČČL! LÉKÁRNÍCI VYTVOŘILI ŘETĚZ A DVAKRÁT OBTOČILI ZEMĚKOULI! PRADAXA STÁLE NEDOSTUPNÁ!!!

Krásné Vánoce a šťastný nový rok.
A žádné chmury, skoro nic za ně nestojí.             

Zdeněk POKORNÝ