Kosatec jako symbol, poselství a legenda

Znáte fleur-de-lis? Jde o heraldický symbol francouzské monarchie, objevuje se na královských insigniích, erbovních štítech, a dokonce i v gotickém umění napříč Evropou. Královský zlatý květ platí za symbol čisté moci, krásy a elegance.

Ale pokud jste si pod vlivem Tří mušketýrů stejně jako já mysleli, že měla Milady de Winter na levém rameni vypálené znamení lilie, vězte, že ve skutečnosti jde o kosatec.

V roce 507 zvítězili Frankové v bitvě u Vouillé nad Vizigóty. Bitva se odehrála blízko nevelké řeky Vienne, na jejíž březích bohatě kvetly žluté kosatce, které vítězný panovník Chlodvík přijal za svůj znak. Květ kosatce nesl v germánském jazyku Franků pojmenování „lisbloem“, což další generace mylně považovaly za francouzské „la fleur de lis“, tedy květ lilie.

Nikomu nepřišlo divné, že v Evropě žádné žluté lilie nerostou a v roce 1179 se emblém kosatce dostal nejprve do zemského znaku Francie a poté, jako zlatá lilie, i do erbu francouzských králů. Postupem let našel květ své místo na více než pěti stovkách francouzských rodových erbů, znacích měst a korporací. Přes dynastii Anjouovců se dostal i do Uher a následně i do české a moravské heraldiky. U nás ji má ve znaku třeba město Litomyšl a motiv se objevuje i na obruči svatováclavské koruny. A protože byl nepochybně inspirován francouzským vzorem, jde taky vlastně o kosatec.

Změnou symboliky se ale nemusíme trápit. V květomluvě představuje kosatec dobrou zprávu, naději a duchovní sílu. Pokud v kytici převládá kosatec, dáváte jasně najevo, že je čas na klid a moudrost.

Řecký lékař Hippokrates pojmenoval kosatec na počest bohyně duhy Iris, která přenášela zprávy mezi bohy a lidmi. Ve starověkém Řecku se kosatce sázely na hroby žen, aby jim usnadnily cestu do podsvětí.

V pozemském životě prý kosatce mohou zahánět deprese. Fialový kosatec je spojován s intuicí a duchovností; bílý s čistotou a novými začátky. Kosatec se cení jako ochránce před zlými silami, kosatcové „amulety“ chrání domácnost před chaosem a včelí úly před rojením.

V pohádkách a legendách kosatec symbolizuje nejen sílu a světlo, ale také přechod mezi světy, spojení pozemského a nadpřirozeného. Slovanské mýty sice kosatci nepřisuzují roli mezi božstvy, v lidových pověstech a venkovských rituálech figuruje jako symbol břehů, vody a spojení. Historické slavnosti s kosatci kombinují magii rostlinné obětiny s přáním, aby zlé síly zůstaly daleko od domácnosti. Rozkvetlý kosatec prý chrání před nočními můrami.

Květy kosatce jsou vyobrazeny například v Minojském paláci v Knóssu z roku 1600 př. n. l. O zhruba sto let později se kosatec začal objevovat i v seznamu léčivých rostlin. Nej­spí­še nejstarší písemnou zmínku o pěstování kosatců a pou­žití jejich oddenků pro získání vonné silice najdeme v Theophrastových spisech Peri phyton historia z období okolo 300 př. n. l. Botanický popis kosatců a jejich léčebných účinků obsahuje dílo Codex ex Vindobonensis Graecus řeckého filozofa Dioscorida z 1. století. Pravděpodobně nejstarší dochované vyobrazení kosatce najdeme v ilustrovaném manuskriptu Vienna Dioscorides z počátku 6. století n. l. Jedná se o přepis díla Discorida Pedania z Anazarby Peri hýlés iatrikés.

Kosatce pro svou krásu a léčivé účinky již od starověku patří k nejčastěji pěstovaným trvalkám. Dodnes se s nimi kromě veřejných zahrad a parků setkáváme také na svazích kolem starých hradů a zřícenin. Vlhké a při poranění sliznaté rostliny jsou totiž kluzké a zpomalovaly postup útočících vojáků. Původních druhů bylo popsáno více než 300 a bohatá variabilita květů dnes zahrnuje téměř celé barevné spektrum s výjimkou čistě červené a zelené.

Ve středověku byl kosatec využíván jako barvivo a tehdejším umělcům dodával i nádherný pigment do rukopisů a obrazů. Stabilizace kosatcového pigmentu prý dokonce byla jednou ze zkoušek pro začínající alchymisty.

V raném středověku byl kosatec jedním ze symbolů Panny Marie a teprve později jej nahradila lilie. Vzhledem k tomu, co už víme o francouzské heraldice, by záměna lilie s kosatcem vlastně nebyla překvapivá. V Mariánském kultu ale nedošlo k úplné záměně a lilie i iris patří mezi známé mariánské květiny společně. Dohromady se objevují například na obraze takzvané Medicejské madony od Rogiera van den Weydena.

Většinou však kosatec představuje spíš vtělení Krista. V secesi představuje mužský princip, pravděpodobně kvůli svým špičatým „mužským“ tvarům.

Egypťané považovali kosatce za oči nebes. V Číně jsou zmiňovány v souvislosti s blížící se smrtí milované osoby v básnických sbírkách z 5. století. V Japonsku měly kosatce vysazené na střeše ochraňovat domov před jedovatými živočichy a nejstarší japonský popis kosatců v přírodě najdeme v básnické sbírce Shugyobushu z 12. století. Také japonský svátek chlapců (tango no sekku) slavený 5. den 5. měsíce je spojen s kosatci. Průnik kosatce do japonské zahradní kultury je spojen s kalendářem. Načasování zemědělských prací se řídilo podle kosatců, jejichž rozkvetlé květy signalizovaly začátek sadby předpěstovaných sazenice rýže na pole.

O léčivých účincích mnoha druhů kosatců se dočteme ve známém herbáři Tadeáše Hájka z Hájku. Jde o překlad Matthioliho spisů Commentariis in sex libros Pedacii Dioscoridis Anazarbei novis plantarum. Kořen po vysušení, méně často i květy, byl používán k tišení křečí, porodních bolestí, dny a bolestí pocházejících z nastydnutí. Žvýkání sušeného kořene mohlo zahnat i bolest zubů (hlavně u malých dětí). Usušený a na prášek rozdrcený kosatcový kořen napomáhal vykašlávání a usnadňoval dýchání.

Dodnes se sušený kořen využívá k výrobě parfémů i jako přísada do likérů, zejména ve Francii a Itálii, kde se také pro tyto účely pěstuje již od středověku.

Stanislav HAVLÍČEK