Ze života právníka v Komoře – díl sedmdesátý pátý, právo na dobrou i špatnou náladu

Usedám k sepsání letošního posledního dílu mého seriálu. Stal jsem se inventářem časopisu, o jehož existenci se nesmí diskutovat, což považuji za mimořádný důkaz lékárníkova smyslu pro humor.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Když se o tom hlasovalo, ještě jsme měli v řádech lékárník, ne farmaceut, proto lékárníkova. Pamatujete, jak to někdo před pár lety z legrace navrhl na sjezdu a sjezd to pobaveně schválil? Dostával jsem tehdy otázky, jak moc je to závazné. Jestli se to musí poslouchat a co když někdo neposlechne. Musel jsem být ostražitý, protože na tazateli nebylo nikdy poznat, jestli to myslí vážně nebo jde o vtipálka, který s vážnou tváří protahuje sjezdem nastolenou legraci. Už slyším volání, že nešlo o žádnou legraci. Vím, že nešlo. Nechci znevažovat váhu hlasu delegátstva. Nešlo a šlo. I v tomto platí kouzelné, že svět není černobílý. Někteří se pohoršovali, že sjezd je nedemokratický a zakazuje diskusi. Co je to za pořádky, ptali se. Žádné pořádky. Prostě jen někoho přešla trpělivost, chtěl zábavně naznačit, že by se mohly probírat jiné, třeba i důležitější věci, a navrhl něco, co ani sám nečekal, že projde. A víte co? Ono se to od té doby dodržuje. Není to fascinující? Plácne se blbost. Schválí se blbost. Respektuje se blbost. A výsledkem je, že ustaly opakující se diskuse, které na každém sjezdu stejně vždy skončily zachováním tištěné podoby časopisu jako jediného hmotného doteku Komory se členstvem. Ony se zase obnoví, ale třeba ten několikaletý odstup přinese nové, osvěžující argumenty, ať už pro nebo proti. Na této okouzlující historce miluji, jaké zrcadlo nám nastavuje. Že někdy tam, kde to čekáme nejméně, vznikne něco cenného. Třeba respekt k rozhodnutí, které nikdo nečekal, o kterém se ví, že šlo spíše o recesi, které se ale i přesto dodržuje. Ruku na srdce, kdo tohle dokáže? Kdo v dnešní době umí projevit úctu k něčemu, s čím třeba i nesouhlasí, ale ctí to? Jste to vy, farmaceuti, členové Komory. Vím, že už zase vám tu medím a pod­kuřuji. Že jsem podezřelý z manipulativní techniky zvané lichocení, ale nemyslím to tak.

Je konec roku, sváteční čas, a cítím potřebu po všech těch naléhavých a často smutně bezvýchodných řádcích, jimiž jsem plnil předchozí díly, vzdát vám hold. Proto ta slova uznání. Co jsem u Komory, pořád o něco zápasíme, chceme toho hodně, dostáváme málo. Mnohé z toho, co chceme, nejsou peníze, ale věci, které by nikoho nic nestály. Třeba méně administrativy, nejen slibované, nýbrž praktické. Nebo ochránit lékárenský znak a slovo lékárna. Nebo jen docela prostě slyšet, vidět a ucítit, že společnost ví, proč potřebuje farmaceuty, a umí je ujistit, že se mohou v klidu věnovat své práci. Neděje se to. Občas někdo řekne něco nadějného, ale k přeměně ve skutky nedochází. Takže jste profesí, která se stále znovu a znovu musí pouštět do vysvětlování, k čemu vlastně je. Lékaři tohle nemusí. I největší hlupák intuitivně pozná, že mu hrozí smrt, když nebude mít k ruce doktora. Advokáti také ne. To zas každý, opravdu každý, tuší, že mu hrozí vězení, když nebude mít k ruce obhájce. Ale dost už. Opět sklouzávám, kam jsem nechtěl.

Listopadový sjezd byl a nebyl stejný jako vždycky. Vedle starých pardálů se o slovo hlásily i nové mladé tváře schopné nahlas vyjádřit, co chtějí. Ředitel SÚKL se zúčastnil celé debaty o Rx online a věcně a informovaně odpovídal na otázky delegátů. Z následných jednání o zásilkovém výdeji, které probíhaly bě­hem listopadu mj. i na půdě ministerstva zdravotnictví, mohu potvrdit, že SÚKL chápe rizika online výdeje léků. Stejně tak mohu potvrdit, že je chápou i ostatní, kteří se jednání na MZd účastnili. Včetně zástupců stávajících e-lékáren a řetězců. Ne, že bychom vzájemně souhlasili ve všem, ale ukazuje se, že je tu ochota spolu mluvit a že se v lecčems dá nalézt shoda. Chci tím naznačit, že vůli k optimismu nelze potlačit. Rok 2026 ukáže. Nebude jen o Rx online. Mnoho let naznačovaná velká novela zákona o léčivech se pravděpodobně dočká své chvíle. Stane-li se to, budeme mít o zábavu postaráno.

Se zvědavostí očekávejme novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění účinnou od Nového roku. Snad se opravdu do půl roku přičiní o to, že srovná do latě ceny a úhrady pregabalinů a jim podobných výtečníků, aby se lékárník nemusel bát, jestli mu zase pojišťovna neořízne úhradu, protože pacientovi vydal, co zrovna měl, ale ono to jako na potvoru bylo o mnoho dražší než to, co bylo předepsáno.

Listopad přinesl i další události. Nové vlády jsme se ještě nedočkali, což je příběh o tom, jak je důležité nemíti Filipa. Počet členů představenstva poklesl o jednu členku. O Ukrajině se kují plány o 19 až 28 bodech a myslet na ni působí bolestné ­utrpení. Za starou budovou Rozárky roste nová, které jsem začal říkat Krebsův pavilon. Samozřejmě proto, abych se zalíbil panu prezidentovi. Představenstvo zasedalo jednou. Oslavili jsme 36. výročí 17. listopadu.

Já tam tenkrát byl. Dodnes cítím pod nohama koberec z vrstvy cyklostylovaných letáků v metru, hluk z Václavského náměstí, lezavou zimu a nekonečnou fascinaci. Ta mě dodnes neopustila. Přes všechny neduhy, které kolem sebe každodenně pozorujeme, můžeme svobodně žít, sdílet své radosti i strasti, mluvit, zabývat se, čím chceme, anebo se nezabývat ničím, dle libosti. Můžeme mít náladu dobrou i špatnou a nikdo nám to právo nemůže vzít. Nenechme si to vzít.

A teď už zaklapávám svůj stařičký notebook, jehož klávesa B trochu zadrhává, víko je na jedné straně naprasklé a operační systém se krapet courá. Je mi líto jej vyměnit za nový. Je to totiž ten, který se mnou před čtyřmi a půl lety přešel v batohu celé Pyreneje. Takovým zasloužilcům zůstávám věrný. Stejně jako farmaceutům. Všechno nejlepší v roce 2026.