Pardubice odborné, procházkové i taneční

Lékárníkův rok je bez Lékárnických dní už dávno nepřed­sta­vi­telný. Jako Zahradníkův rok bez jara, chtělo by se napsat poněkud velkoústně. Lékárnické dny už desetiletí patří k největším a nejtradičnějším událostem ve farmaceutickém kalendáři. Kromě toho je pro ně charakteristické, že putují po vlastech českých a každý rok se konají někde jinde, přičemž poznávání místa patří neoddělitelně i do programu Lékárnických dní. Letos se konaly v Pardubicích a jejich termín byl určen mnohem dřív než termín sněmovních voleb. Souběh voleb a Dní byl poněkud prekérní, ale mnozí jsme si vyřídili voličské průkazy a zvládli obojí.

Na Lékárnických dnech asi nejvíc oceňuji pestrost programu a zakotvení v místě konání. Společenský večer mají všechny vrchol­né farmaceutické akce, ale procházku s průvodcem po městě a uvítání zajímavým hudebním nebo divadelním ansámblem žádná jiná. Letos zvedl v Pardubicích náladu po náročné cestě pražský vokální soubor Mammas & Mammas a byl to osvěžující začátek jubilejních XL. Lékárnických dnů. Účastníky v sobotu ráno přivítal i starosta Pardubic a ocenil význam farmaceutů ve zdravotnickém systému. „Děkuji vám za váš individuální přístup k lidem, ať vás síla a energie neopouští a ať vás vaše práce naplňuje a nezapomínejte taky na osobní život…“

Také se mi líbí, že si Lékárnické dny dají málokdy něco diktovat od aktuální situace. Tak například sobotní odborný program zahájila přednáška profesora Štěpána Svačiny… Na sítích se vášnivě diskutovalo, jak by měl být profesor Svačina za mediální nefér útok na lékárníky vypískán, případně jak by měli alespoň všichni účastníci opustit sál. Nic z toho se nestalo, Svačina hned na začátku konstatoval následující:

„Úvodem bych vás chtěl ujistit, že leccos proběhlo médii a že Česká lékařská společnost vnímá farmaceutickou společnost jako subčlenskou a vážíme si činnosti lékárníků a jen jsme měli připomínku k jednomu fenoménu, a to je příprodej k receptům při návštěvě lékáren… máme příští týden schůzku s prezidentem Krebsem a doufám, že se všechno ujasní.“

Pokud někdo vyhlížel alespoň náznak omluvy, nedočkal se. Pokud vím, na avizované schůzce taky nedošlo k velké změně postojů a vnímání, že kampaňovitá akce, obviňující kolektivně všechny lékárníky, není dobrou cestou k profesnímu porozumění. Profesor Svačina se pak věnoval odbornému tématu své přednášky Inkretinová analoga –⁠ nejen léčba diabetu a obezity.

Lékárnickými dny prolínala témata, která poslední dobou převládají i v jiných odborných sešlostech, jako diabetes, obezita, gynekologickoporodní problémy. Sobotní dopoledne na Lékárnických dnech obsadil blok Farmakologie v graviditě. Tématu se věnoval MUDr. Roman Chmel, Ph.D., který připomněl především princip racionality v těhotenské farmakoterapii, pokud možno vyloučení jakékoliv léčby v I. trimestru a zohlednění vlivu léků na vyvíjející se plod.

Auditorium zaujal profesor František Štaud, a to nejen tématem Význam placenty pro vývoj a programování plodu –⁠ rizika farmakoterapie v těhotenství, ale i přednesem, přirovnáním placenty k symfonickému orchestru a dalšími originálními pohledy na tento dočasný orgán. Antidepresiva, kanabinoidy a třeba i paracetamol v době těhotenství ovlivňují feto-placentární homeostázu a vývoj mozku plodu. Nicméně vysoké teploty matky a snaha za žádnou cenu nepoužít paracetamol ke snížení horečky mohou plod ovlivnit také negativně. Léky v těhotenství z pohledu SÚKL pak shrnula MUDr. Eva Jirsová z oddělení farmakovigilance.

Ve druhém dopoledním bloku s názvem Různé, nefrologie, psychologické aspekty práce lékárníka, výzkum nových léčiv zazněly přednášky, které nedovolily účastníkům podlehnout předobědové únavě. Například Mgr. Alexander Tomeček s prezentací ­Psychologické aspekty práce lékárníka donutil mnohé naslouchající až k záchvatům smíchu a oprávněně sklidil bouřlivý aplaus. Práce farmaceuta je čím dál složitější a „faktory osobní motivace“ jsou stále důležitější. Vyhoření číhá za nejbližším rohem a vyhlíží lékárníkovu krizi. V Udržovacích „hygienických“ faktorech mě kromě bodu č. 1 Estetický dojem z lékárny zaujal bod č. 13 Chování nadřízených mimo lékárnu, to si radši ani nepředstavuji. (Vedoucí lékárník, který si jde zakouřit před lékárnu? J) V celé té legraci ale bylo mnoho vážného aneb Jak si udržet nadhled v práci i v životě. Nebo ještě jinými slovy Jak přežít život i práci.

Před obědem vystoupil ještě předseda ČFS JEP Martin Doležal s přednáškou Co jsou to tidy, pokroky ve vývoji léčiv, ve které zmiňoval především nejnověji registrovaná léčiva, například resmetirom na nealkoholické ztučnění jater.

Klinická farmacie je obecně na vzestupu, byl jí tedy věnován i první poobědový blok. Zaujala mě především přednáška PharmDr. Martiny Novosadové na téma Klinický farmaceut v paliativní péči: v ambulanci i v domácím hospicu. V době, kdy se mění obsah paliativní péče, jejíž pacienti se dožívají stále vyšších let, je přítomnost farmaceuta v multidisciplinárním paliativním týmu nutností. Přitom je samozřejmostí péče nejen o paliativního pacienta, ale také o jeho blízké. Zajímavé přístupy, o kterých se našim předkům ani nesnilo.

Další tradicí Lékárnických dnů je důraz na farmaceutické vzdělávání, školství a dění v České lékárnické komoře. Tomu se věnoval další odpolední blok a přibylo v něm i vystoupení ředitele SÚKL Tomáše Boráně. Rozhovor s ním jste si mohli přečíst v minulém čísle, každý si asi už všiml, že doktor Boráň usiluje o lepší vztahy s farmaceuty, než tomu bylo za předcházejícího vedení SÚKL, což lékárníci velmi kvitují.

V tomto bloku asi již taky tradičně vystoupili zástupci obou fakult, z Hradce děkan Jaroslav Roh a z Brna proděkanka Tünde Ambrus. Oba informovali o novinkách na jejich fakultách, které obě usilují o dokončení nových kampusů. Zejména Jaroslav Roh vyzval bývalé studenty, aby, pokud chtějí, se ještě přišli podívat do starých prostor fakulty, protože to brzy nebude možné.

Za představenstvo České lékárnické komory tentokrát promluvil David Ovčaří a informoval o novinkách v činnosti stavovské organizace.

Kromě těchto „známých“ tváří měla v odpoledním bloku zajímavou prezentaci Jana Březinová z Motola, která na základě vlastních zkušeností přiblížila obtížnou cestu farmaceuta se zahraničním vzděláním k získání oprávnění pracovat v České republice. A ačkoliv prošla složitým procesem, legislativa jí neumožňuje používat akademický titul před jménem.

Pak už se šli účastníci přiodít a vzít deštníky, protože se vyráželo na vycházku po Pardubicích, což se mrzutému počasí vůbec nelíbilo.

Při vycházce s rozšafným místním průvodcem zazněla i jediná informace, kterou bych chtěl zmínit v souvislosti s tradičním rivalstvím a vzájemným pošťuchováním blízkých velkoměst Hradce Králové a Pardubic. Kdosi připomněl, že vedoucí lékárnicí v pardubické nemocnici je doktorka Kateřina HRADECKÁ, což vyvolalo v deštivém podvečeru adekvátní rozveselení.

Během vlastivědné procházky jsem se zeptal, kde se nacházela první pardubická česká reálka, ve které na přelomu 19. a 20. století řediteloval můj prapradědeček Leopold Storch. Ten se etabloval už jako profesor lučby na rakovnickém gymnáziu, takže následující krátká rodokmenová odbočka nebude zas tak od věci. Praděd Leopold byl kromě jiného jedním z prvních autorů statí a učebnic chemie v češtině, ale pardubické období nepatřilo v jeho životě k nejšťastnějším. Zanechal tu na hřbitově dvě dcery, zemřelé ve velmi mladém věku na, řekněme, dnes poměrně banální nemoci. Šestadvacetiletou Mařenku, která podlehla tuberkulóze, a 33letou Růženku, která odešla po několikadenním nachlazení a následných komplikacích. Skutečná příčina její nečekané smrti je nicméně dodnes obestřena jistým tajemstvím, o kterém se v tehdejších rodinách nahlas nemluvilo.

Růžena Storchová byla v Pardubicích velmi oblíbenou učitelkou dívčí školy. I ze zachovalých dopisů vidíme Růženu jako veselou, rozvernou mladou ženu milující život. Její pohřeb byl dojemným výrazem velké lásky, kterou si v tak mladém věku dokázala získat nejen u svých žákyň. Čtení novinových zpráv o něm vhání slzy do očí a možná by stálo za úvahu, kdyby si některá z dnešních pardubických škol její příběh připomínala.

Průvodu účastnila se veškerá školní mládež zdejší se vším učitelstvem, sbor profesorský, deputace městské rady, veškerých úřadů samosprávných a zeměpanských, deputace sboru c. k. důstojníků, výbor dam odboru Národní jednoty Severočeské, zástupkyně pěv. spolku Ludmila a jiných spolků, nesmírný dav obecenstva, zvláště pak na tisíce dam pardubických. Před rakví kráčela spanilá drůžinka s provázejícím ji mládenečkem, dlouhou řadu žaček všech škol obecných, měšťanských a ­pokračujících předcházela řada bíle oděných děvušek, žaček to zesnulé nesoucích věnce, květy a odznaky. Dívenky tyto nad hrobem své předrahé učitelky usedavě plakaly, a jich srdceryvný nářek neustal ani při dojemné řeči děkana, mající za motiv „Loučení jest úděl náš a shledání naše naděje. V sobotu 12. května 1906, Pardubice.

Pohřeb „obyčejné“ učitelky, jejíž hrob byl dávno zrušen… Mařenka i Růženka byly sestry pradědečka Otakara Storcha, pozdějšího vodňanského a kolínského lékárníka a významného lékárenského činovníka. Bojím se, že kdyby on byl vyzván, aby vystoupil na Lékárnických dnech v Pardubicích, tak i při tom, jak rád mluvil na veřejnosti, by odmítl. Vzpomínky na život v Pardubicích by byly příliš bolestné.

Jak je na Lékárnických dnech zvykem, přichází po vlastivědné procházce zahřátí se na společenském večeru při hudbě, tanci, dobrém jídle a pití. Překvapením bylo sólo pro lékárnici, která ten den slavila narozeniny, a ačkoliv se to snažila utajit, prozrazení i tanec jí udělaly velikou radost. Asi stárnu, chci o tom psát i v následujícím čísle časopisu v reportáži z Kongresu nemocniční farmacie a ze Sympozia klinické farmacie René Macha, ale líbí se mi, jak i opravdu velké akce, které by mohly pyšně zvedat bradu vlastní důležitosti, přinášejí a ctí výrazné projevy lidství. Taky mám pocit, že se lékárníci a farmaceuti mají mezi sebou mnohem raději, než si sami myslí.

V neděli ráno se prostory kupodivu rychle zaplnily a farmaceuti si mohli vybrat ze dvou paralelních přednášek. Jednak probíhala v hlavním sále přednáška docenta Josefa Malého Lékové problémy léčiv používaných v terapii kardiovaskulárních nemocí a jednak se v blízké učebně konal rovněž hojně navštívený workshop Správná inhalační technika v 5 krocích pod vedením doktorky Terezy Hendrychové. Docent Malý se věnoval také kazuistikám z individuálních konzultací v rámci projektu BIPOLE, což mi připomíná, že pro příští ročník bychom rádi v časopise zřídili jedno z dalších „okének“, tentokrát klinickofarmaceutické a zveřejňovali kazuistiky s komentáři. Pracujeme na tom, myslím, že by to čtenáře mohlo zaujmout. I na farmaceutických akcích kazuistiky přitahují pozornost a účastníci rádi sledují vývoj řešení nejrůznějších preskripčních i zdravotních problémů.

Poslední nedělní blok Farmakoterapie v pneumologii přinesl vynikající přednášky docenta Vladimíra Koblížka Aktuality v léčbě CHOPN a Tuberkulóza, aktuální stav, léčba, možnosti prevence a současné výzvy. Přestože šlo o závěr Lékárnických dnů, na tato témata se hodně diskutovalo a určitě neplatilo, že poslední přednášky jsou ty méně výrazné. A ano, vzpomněl jsem si přitom na pardubické pratety i další, většinou mladé oběti TBC.

A pak už následovalo jen poděkování všem, kteří se na přípravě jubilejních Lékárnických dnů podíleli, a pozvání na další ročník do Šumperka.

Zdeněk POKORNÝ