Rozum do lékárny

Na XXXIII. sjezdu delegátů České lékárnické komory otevřel

Jan Šalša diskuzi o prostorovém rozložení lékárny. Téma se týká Vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče. Časopis českých lékárníků 11/2024 téma označil za „čertovo kopýtko“, které bylo delegáty sjezdu odhaleno a autor návrhu chce z lékárny udělat trafiku. Stejný časopis v lednovém čísle v rubrice Zeptali jsme se nastolil otázku: „Měla by v každé lékárně povinně existovat laboratoř, nebo by mohla být nahrazena místností pro poradenství, očkování apod.? Umíte si představit lékárnu bez přípravy magistraliter? A lékárnu například o rozloze 30 m², pokud by neposkytovala žádnou z výše uvedených služeb?“

Myslím si, že návrh nebyl o zrušení laboratoře, ani o zmenšení celkové plochy lékárny. Byl o možnosti pro lékárníka se rozhodnout, jak velkou bude mít laboratoř s ohledem na to, kolik individuálně připravovaných léčivých přípravků přinesou pacienti na receptech. Magistraliter příprava patří k naší profesi, mám ji velmi ráda a pamatuji si, že když jsem v lékárně před 34 lety začínala, byla IPLP příprava mým denním chlebem a v laboratoři jsem strávila minimálně polovinu své pracovní doby. Dnes je situace jiná. V běžném dni vyvstane potřeba využití laboratoře jen v ojedinělých případech –⁠ naředit antibiotický sirup, navážit masťový základ, umíchat jednoduchou mastičku. Lékárnu máme vybavenou základními surovinami pro přípravu základních IPLP. O tom, zda IPLP recept odešlu do centrální laboratoře, rozhoduje vždy pacient a jeho akutní stav. Většinu IPLP ale stále posíláme do centrální laboratoře, protože dodání pacientovi je velmi rychlé.

Současná praxe však ukazuje, že se role lékárníka posouvá.

Z výdeje léčiv se stáváme partnery pacienta při správném užívání léků, při prevenci i včasném záchytu zdravotních potíží. Umíme konzultovat farmakoterapii, vyhodnotit interakce, sledovat adherenci i edukovat pacienty. Prostorové uspořádání lékárny by tomu mělo odpovídat. Spíše než laboratoř velikosti tanečního sálu by se hodila konzultační místnost, kde by bylo možné provádět screening z kapky krve, který dnes bohužel provádíme v oficíně.

Jsem zastáncem rozšiřování pravomocí lékárníků a věřím tomu, že jednou budeme v lékárnách i očkovat. A právě proto si myslím, že nastal čas na jednání se Státním ústavem pro kontrolu léčiv o změně třináct let staré vyhlášky tak, abychom my, lékárníci, mohli sami rozhodnout o prostorách, které denně využíváme (nebo nevyužíváme).

Nemluvíme zde pouze o metráži. Podstatou návrhu je vytvoření pravidel, která dávají prostor pro profesionální úsudek odborného garanta. Lékárník by měl mít možnost rozhodnout, jaké prostory a vybavení odpovídají rozsahu jím poskytovaných služeb –⁠ a současně být připraven tuto volbu obhájit před kontrolními orgány na základě kvality, bezpečnosti a účelnosti.

Změna vyhlášky není technický detail, ale jeden z klíčových předpokladů pro další rozvoj českého lékárenství. Pokud mají lékárny plnit širší roli ve zdravotnickém systému, potřebují k tomu odpovídající podmínky –⁠ a ty začínají u toho, jak vypadá prostor, ve kterém denně působíme.  

Radka PLISKOVÁ