Zeptali jsme se

Stáhnout PDF

Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 97, 2025, č. 6, s. 6

Jaké nemoci se nejvíce obáváte a jak se proti ní chráníte? Jak jsou na tom vaši pacienti?

Čeho se nejvíc bojí a co jim radíte?

PharmDr. Jana BAROCHOVÁ, lékárna Benu, Plzeň

Strach z nemocí obecně se mi podařilo odbourat. Sama jsem se trnitou cestou z jedné „autoimunity“ dostala. Nemoci jsou z emocí, vznikají jako reakce na nezpracovaný pocit, strach, zážitek či v reakci na způsob života, se kterým není mysl člověka v souladu. Zní to jako klišé, ale pokud chce být člověk zdráv, je potřeba vnímat sebe, udržovat mysl čistou a mít se rád. Doporučuju v každém případě tři „P“: pohyb, práce, příroda.

Moji pacienti mají pestré potíže. Přístup k nim má každý jiný. Největší strach mívají ti, které nemoc zaskočila, sbírají informace a snaží se zjistit velikost „bitevního pole“. Jiní se stoickým klidem a bez zájmu o další rady převezmou léky a nedej Bože, aby měli něco ve svém životě měnit. Další přístup je intuitivní, alá známý vtip (Jeden senior vidí druhého, jak vyhazuje léky do popelnice. Rozhořčeně se jej ptá: Proboha, proč to děláš? On mu odpoví:

Já ti to vysvětlím, to je jednoduché. Přijdu k doktorovi a on mi napíše spoustu léků, chce žít. Potom jdu do lékárny, tam mi dají celou tašku léků, chtějí také žít. Potom přijdu domů. No, a já chci taky žít…). Každopádně se všem pacientům snažím poradit, jak nejlépe umím. Vypadá to, že nejvíc ocení milý úsměv, zájem a osobní přístup.

PharmDr. Tereza KOREJSOVÁ, Nemocniční lékárna, Hradec Králové

Osudů, do kterých máme denně možnost při výdeji za tárou nahlédnout, je spousta. Od těch úsměvných – například když ve dvě hodiny ráno urputně zvoní na pohotovostní zvonek zoufalý čerstvý tatínek s kruhy pod očima, který byl vyslán pro „Nautilan“ (čti Nutrilon). Od výdeje, kdy vám na výdejní místo přijde maminka pro vyrobený chloralhydrát na opakovací recept pro dceru stejného roku narození, jako je moje dítě, s tím, že neví, jestli si ještě přijde pro další výdej.

Ačkoli se maximálně snažím nemíchat život osobní a profesní, právě v těchto případech jsem opravdu ráda, že stojím na „správné“ straně táry.

A jaké nemoci se nejvíc obávám? Vlastně každé, která nade mnou převezme otěže a stane se nekontrolovatelnou. Stejně tak se obávám všech nemocí členů své rodiny. Snažím se ale těmito obavami nezaměstnávat, snažím se na život dívat ze světlejší stránky a doufám, že na každou nemoc, která potká mne nebo mé blízké, budu umět vymyslet nějaký léčebný plán.

Svůj optimismus se snažím přidávat k dispenzačnímu minimu.

PharmDr. Miroslav KOŠKA,

Lékárna Úrazové nemocnice v Brně

Jednoduchá otázka s mnoha rozměry a přístupy. Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody... Zlomená ruka, zlomené srdce, opuštění. Fyzický stav se leckdy dá vyléčit, vyřešit či aspoň bránit postupu nemoci. Závažných a obtížně řešitelných diagnóz je ovšem celá řada. Duševní obtíže nejsou vidět, často se složitě popisují, chápou, a ještě složitěji řeší. A sociální oblast se svými manipulacemi s osobností druhého? Životní zklamání či pocity osamocení uprostřed společnosti mohou někdy být destruující nejvíc. Bojím se všech nevyléčitelných či obtížně léčitelných nemocí. Největší ochranou je samozřejmě dobrý genetický základ, který však těžko ovlivníme. Zbývá odpočinek, strava, pohyb, optimismus a smíření, že každý příběh jednou skončí. A naši pacienti? Je to zvláštní, ale v poslední době od nich poměrně často slýchám, že se bojí stáří. Někteří z nich říkají, že stáří není pro sraby. Na to jen těžko nacházím rady a povzbuzení.

PharmDr. Jana HORÁKOVÁ,

Lékárna Masarykovo nám., Valašské Klobouky

Momentálně a nejen teď, si vážím všeho, co mám, s vědomím, že vše je pomíjivé a dočasné. Jsem ráda, že jsem zdravá a o nemocech moc nepřemýšlím. Moji pacienti se často bojí Alzheimerovy nemoci, ztráty paměti, cévní mozkové příhody, infarktu, traumat a úrazů, nesoběstačnosti, neproduktivního stáří, závislosti na jiných a podobně. Bojí se změn a bojí se ztrát. Co radím? Vyrovnaný životní styl, trénink paměti a kognitivních funkcí, harmonii mezi prací a odpočinkem v týdnu i o víkendech, zapojení se do kulturního a sociálního vnímání prostředí, udržitelný výživový směr a pravidelný pohyb, aby se věnovali koníčkům, tomu, co koho baví a naplňuje. Prostě mít rád sebe, své okolí, udržovat vzájemné vztahy a pečovat o ně s láskou, milovat život.

PharmDr. Přemek CÍSAŘ, Lékárna Modřínová, Třebíč

Pacienti se, myslím, nebojí konkrétních nemocí. Pacienti se bojí dvou věcí: Bolesti a nemohoucnosti. Až potom se na to nabalují asociace jako rakovina, infarkt, mozková mrtvice. Většinou podle osobních životních zkušeností. Na jednom semináři jsem v rámci firemního sdělení zaslechl, že k 50 % úmrtí dochází z kardiovaskulárních příčin a že tato firma udělá vše proto, aby to bylo méně. Tak jsem se zeptal, na co by chtěli, aby lidé umírali. Přijde mi, že ve srovnání s jakoukoli rakovinou, HIV, nehodou nebo sebevraždou může být rychlý infarkt nebo mozková příhoda docela pěkná smrt.

Ale to je jen taková perlička k tomu, o co se snažíme. Snažíme se udržet člověka při životě co nejdéle.

Co radím lidem? Co dělám sám? Myslím, že to základní je, zahoďte strachy a žijte. Žijte, jak nejlépe dovedete. Do toho je fajn přidat pohyb na čerstvém vzduchu, manuální práce a přiměřeně pestrého jídla. Vidím celou řadu pacientů, kteří se bojí nemocí, umírání a smrti a nevšimli si, že už jsou vlastně mrtví. Nejde o délku života, ale jestli to stojí za to.

Lucie MALOTINOVÁ, lékárna Dr.Max, Na Poříčí, Praha 1

Právě ležím v nemocnici v Motole s klíšťovou encefalitidou a že bych se téhle nemoci měla bát, mě dříve vůbec nenapadlo.

Vždycky jsme doma byli opatrní – nosíme vhodné oblečení, kontrolujeme se po procházkách, ale stejně jsem nějaké klíště chytla. Vůbec jsem o něm nevěděla. A teď tady ležím a cítím na vlastní kůži, co tahle nemoc dokáže.

Je to strašné! Pro člověka, který jede na dvě stě procent, stará se o děti, pracuje v lékárně, věnuje se rodině, koníčkům i práci, se najednou svět zastaví. Ležím a nemůžu vůbec nic. Protože to namáhá mozek, nemůžu se ani podívat do mobilu nebo číst knížku. Pocit bezmoci je pro mě nejhorší. Největší obavu nemám ani tak o mě samotnou, ale o to, že nebudu moct být tam, kde jsem vždycky byla – s rodinou, pro své nejbližší. Toho se bojím nejvíc.

Proto teď, z nemocniční postele, říkám všem: nepodceňujte prevenci a nechte se naočkovat proti klíšťové encefalitidě. Nikdy bych si nemyslela, že to potká zrovna mě. Teď už vím, že si nemoc nevybírá a že očkování je ta nejlepší ochrana.

Mgr. Eva BARTOŇOVÁ, lékárna Dr.Max, Zlín, Rašínova

Já mám největší strach asi z rakoviny a demence. V naší rodině nemají vysoké zastoupení kardiovaskulární onemocnění, ale spíše právě onkologické diagnózy. Není to tak dávno, kdy měl můj otec melanom a musím říct, že od té doby kladu při expedici pacientům velký důraz na používání přípravků s vysokým SPF faktorem a v lékárně se snažím

dělat k tomuto tématu osvětu, jak jen to jde. Stále si ale myslím, že většina lidí rakovinu kůže nebere vážně, nebo spíše netuší, jaké následky může nadměrné vystavení UV záření mít.

A čeho se bojí naši pacienti? Pokud by stáří bylo nemocí, napsala bych že stáří. Často se mi dostává rady „buďte ráda, že jste mladá“. Neuvědomuji si ale konkrétní onemocnění, kterého by se pacienti báli, spíše mám pocit, že se více než nemocí bojí lékařů a zubařů. O tom, čeho se bojíme, přece neradi mluvíme, abychom si je nepřivolali, nebo ne?

PharmDr. Petra ČECHOVÁ, nemocniční lékárna FN Motol

Čeho se nejvíce bojím? Toho, co trefně napsal Karel Čapek do svých her. Stárnutí. Bojím se, že ve vyšším věku přestanu být aktivní a samostatná, nebude mi fungovat myšlení a paměť, s tím souvisí i strach z osamělosti a strach, že jako člověk ztratím lidskost a budu brána jenom jako diagnóza, nebo lůžko v pokoji číslo X. Bojím se pokroku. Bojím se, že nás nahradí stroje, nebo, že se staneme stroji... Jak se proti tomu bráním? Čtu, chodím do divadla, chodím do přírody, pozoruji okolí, snažím se zpomalit, snažím se kriticky myslet, věnuji se józe, kterou chápu jako životní styl... Důležité je, abychom jako farmaceuti neztratili schopnost naslouchat a číst mezi řádky, zachovali si osobní přístup k pacientům. Lidé by k sobě a svému tělu měli přistupovat pokorně a s rozumem.