Ze života právníka v Komoře – díl sedmdesátý, o silách, které zařezávají

Ve sněmovně neprošel návrh na geo a demo kritéria pro nové lékárny. Stihl ho stejný osud jako před lety superhrubou mzdu. Dvě největší strany ho odpálily. Neprošel sice až v červnu a tento text má být o květnu, jenže to byl květen, ve kterém se tohle uvařilo. Jsme smutní, ale nepřehánějme to. Z mnoha důvodů. Za prvé proto, že je tu ještě Senát. Za druhé proto, že ten návrh by sice byl užitečný a vítaný, ale určitě není ničím, co by zachraňovalo české lékárenství. Za třetí proto, že smutek je negativní emoce a nemusíme si jím ubližovat víc, než je třeba.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

 

Ohledně Senátu si toho příliš neslibujme. Sám zákon nezmění, může ho jen schválit, aktivně hlasováním, nebo pasivně dostatečně dlouhým ignorováním, nebo neschválit a vrátit do Sněmovny, třebas i s návrhy na změny. A tam lze očekávat, že si to ty dvě strany nerozmyslí.

Návrh sám se i pro nás stal tak trochu něčím, čím nebyl a ani nemohl být. Totiž spásou českého lékárenství. Pomyslnou záchrannou brzdou zataženou ve vlaku rychle směřujícímu do jiné budoucnosti. Chtělo by se napsat: do nejisté budoucnosti, ale ono na ní nic nejistého není. Síly, které stojí za současnými tlaky, nejsou tajemné. Až svou práci dokončí, budou léky proudit pacientům silnějším proudem, bez otravných řečí lékárníků, a pod online kontrolou těch, kteří je vyrábějí. Pro nás budiž čerstvá zkušenost s jedním neschváleným pozměňovacím návrhem ponaučením, kde a jak si stojíme s vlastními silami, schopností si uvědomit, proti čemu stojíme a jestli a jak se s tím vypořádávat. Protože, ačkoliv jsme primárně obviňováni, že jen chceme zařídit dobré bydlo pro lékárny, ve skutečnosti je dnešní zápas bojem o to, jestli vůbec nějaké lékárny budou. Jestli je podpora středního podnikání tím, co politici rádi vykřikují, aby se pak chovali jako jeho hrobníci. Jestli je ochrana zdraví pacientů opravdu komplexní péčí, při níž jsou léky až to poslední, když vše ostatní selhalo, nebo tím prvním na řadě, protože to lidem líným měnit životní zlozvyky vyhovuje, a hlavně se přes ně dají čerpat veřejné peníze čím dál silnějším proudem.

Návrh vzbudil velkou pozornost poslanců. Jak a proč, je na samostatné a hodně zajímavé vyprávění. Zdravotní výbor jej kupříkladu doporučil většinou hlasů, i když byl pan ministr proti. O to smutnější je, že plénum na doporučení výboru nedbalo. Každopádně šlo o historicky vzácný moment, kdy něco leta lékárníkům odmítaného mohlo projít. Neprošlo. Co to pro nás znamená?

Předně nám nepřijetím návrhu nikdo nic bezprostředně nebere. Jen nám něco nedává. I nadále budeme svědkem kapitálově silného roztahování se na trhu lékáren a postupného ubývání těch malých až do stavu potupného paběrkování posledních mohykánů. Záleží samozřejmě na optice pozorovatele. Včetně pozorovatele lékárníka. Nová generace přicházející v posledních letech druhdy vůbec nemusí rozumět tomu, co komu vadí. Nechci sýčkovat, ale oni i ti dnes kapitálově silní, kteří své investice rozložili do kamenných lékáren, nemusí být těmi, kteří budou držet otěže dlouho. Na dveře už ťukají jiné nápady, které nám také nic nedají, ale pro změnu hodně seberou. Každému, kdo má lékárnu. Slabému i silnému. Staré i nové generaci.

Všimněme si jedné věci. Sil, které rozhodují o tom, co v zákoně bude nebo nebude. Síly, které geo a demo kritéria chtěly, byly vidět, byly transparentní, byly veřejné a přiznané, získaly podporu zdravotního výboru a za jejich věc na plénu Sněmovny se dlouho brala řada poslanců. Síly, které návrh zařízly, pan ministr, řetězce a blábolivý ÚOHS, stejně prosadily svou. Bylo až překvapivé, kolik úsilí bylo vynaloženo proti téměř neškodné normě, která neměla nijak zasáhnout do dosud vybudované sítě lékáren a její vliv by se projevoval velmi zvolna. Právem poukazované nedostatky, jimiž nepochybně trpí, nebyly dostatečným důvodem pro odmítnutí , protože se mohly řešit následnou novelizací. Lze namítnout, že přeci není správné přijímat paskvil, o kterém dopředu víme, že jej bude třeba opravovat, že je lepší jej přijmout až ve stavu, který opravy potřebovat nebude. To bych podepsal. Jen ale v ideální společnosti , která mi zaručí, že když to budeme ještě chvíli přepisovat k dokonalosti , tak nám to pak také schválí.

V reálném světě se musí příležitosti využívat, když nastanou. Někdy i za cenu ústupku z představ o legislativní dokonalosti. Přiznejme si, tohle historické okno se na chvíli otevřelo, ale okenice se přibouchla rychleji, než jedna malá lékárnická muška vylétla ven. Takhle to chodí. Zas a znovu, nejde o nic nového.

Přemýšlejme o možnostech, které máme. K tomu, abychom něco dostali, i k tomu, abychom něčemu zabránili. Počítejme s tím, že tomu druhému, zabraňování, budeme pravděpodobně muset brzy věnovat mnohem víc sil, než nám bude milé.

Na závěr z jiného soudku. Hrozně se zlobím, že se v roce 2017 prosadilo, že po přerušení výkonu povolání musí probíhat šedesátidenní proškolení v akreditované lékárně. Do té doby stačila lékárna bez akreditace. Rozuměl jsem a dosud rozumím tomu, proč má jít o akreditovanou lékárnu. Chápu, že jestli někdo nepracoval šest a více let v lékárně, nemůže tam jen tak nakráčet a postavit se hned za táru. Jenže ze záměru zůstala česká bramboračka. Zapomnělo se totiž na to, aby se kromě přísného kritéria také zařídilo, že akreditovaných lékáren bude dost. A tak mnohé naše kolegyně po rodičovské dovolené zjišťují, že ve svém okolí nemají, kde se doškolit.

Potupné a nedůstojné.

Přesto přese všechno přeji hezké léto.