Má povolání lékárník naději na přežití?

Souhrn

Nedávno jsem oslavila kulaté narozeniny a při této příležitosti zhodnotila, mimo jiné, i svůj profesní život lékárníka.

Co mne vedlo k volbě této nádherné profese, v minulosti velmi považované? Kromě mojí maminky, která z politických důvodů nemohla studovat farmacii, to byla určitě kniha spisovatelky Amálie Kutinové „Farmaceutka“. Autorka zde popisuje své první působení v lékárně osobitého pana lékárníka Ptáka v Táboře. Na tuto knihu navazují dva díly „Našich pacientů“ s příběhy z lékárenské praxe.

Povolání lékárník vyvolávalo nejen v naší rodině, ale i v širokém okolí velkou úctu. Lékárník byl vnímán jako člověk noblesní, vzdělaný, naplňující morální hodnoty.

Starý soused pan Panchátek mne, ještě jako studentku, při kaž­dém setkání s lehkou úklonou zdravil „dobrý den, slečno magistro“. Uváděl mne do rozpaků „ale pane Panchátek, vždyť já ani nevím, jestli dostuduju“.

„Dostuduješ a já k tobě budu chodit do lékárny pro mastičky.“ Dostudovala jsem a stařeček krátce nato zemřel s radostným vědomím, že měl pravdu.

Po nádherných čtyřech letech v Hradci Králové s prima spolubydlícími se mi vybavuje spousta zážitků provoněných vůní lékárny na Slezském Předměstí a nedaleké prodejny léčivých rostlin, kde jsme míchali bylinné čajové směsi. Po promoci jsem nastoupila do lékárny v pražských Vršovicích. Starý pan provizor Buberle, odcházející do důchodu, mi připomínal lékárníka Ptáka, ale já ho zažila již jako mírného ohnutého pána a poslouchala vyprávění kolegyň, jaký to byl dříve „pes“ a běsnil po apatyce, ale když se objevila paní Buberlová, rozněžnil se jako malé dítě. Lékárnu převzala doktorka Magdalena Pflanzerová, která splňovala veškeré mé představy o lékárníkovi. V době omezených možností se pro pacienty dělalo téměř nemožné a lékárna samozřejmě fungovala jako místo setkávání a sdělování nejrůznějších radostí a bolestí, kvůli kterým se nebude přece chodit k doktorovi! Brzy jsem pochopila, kdo ke komu patří, kde ten a onen bydlí a že naslouchání pacientovi a dobré slovo fungují jako zesilující účinek léku. Magistr po škole samozřejmě nasával informace z praxe, nikoho nepoučoval, natož aby se vyvyšoval. Dělal,co se mu řeklo, protože v lékárně je práce pořád a když onemocněla sanitárka, lékárník šel umýt lahvičky a „rajpšály“ nebo uklidit sníh před lékárnou. S velkou láskou vzpomínám na Magdu, Milušku, Sváču, Luďku, Majku, Ivu, Kámu…

Vršovičtí pacienti jsou v mých vzpomínkách jako velká ­kniha ­nejrůznějších příběhů a osudů protknutá širokou empatií ­personálu lékárny.

Těžko může člověk hodnotit lékárenskou politiku devadesátých let. Bylo dobře, že se lékárny dostaly z rukou lékárníků?

Přelom století zamíchal našimi profesními životy. K moci se dostaly firmy hladové po ziscích, které vidí ve farmaceutickém byznysu zlatý nebo naftový důl. Pacientům se předkládají možnosti úspory financí na úkor jejich zdraví. Léky mizí z trhu a pacienti různých věkových kategorií běhají a shánějí. Je to více pohybu pro jejich zdraví nebo naopak vystavování těla škodlivému stresu? Lékárníci naslouchají managerům nejrůznějšího ­nefarmaceutického vzdělání a mají nařízeno, co expedovat. Hovoří se o robotizaci práce, zasílání léků přes e-shopy, konci klasických lékáren v Čechách.

Já osobně nevěřím v zánik kamenných lékáren, ani našeho povolání, a moc bych se přimlouvala za uchování lékáren a jejich revitalizaci. Pacienti chodí nejen pro léky, ale také pro rady, ­slovní pohlazení, kontakt, uklidnění. Často jsou zdecimo­váni svou diagnózou, špatnou zkušeností s nemocničním ­personálem, rodinnými vztahy. Dnes se mezilidské vztahy dostávají na online formu, lidé citově strádají, ale to nebude trvat věčně. Až se probudíme z bludů dnešního světa a budeme pouze využívat plusy online a nebudeme žít online, uvědomíme si, že člověk je tvor společenský, potřebuje vyslechnout, často pohladit, povzbudit, polaskat. Zde vidím budoucnost lékárníka –⁠ na prvním a nejdůležitějším místě –⁠ Člověk s velkým Č, s otevřeným srdcem a ochotou naslouchat, konzultant, rádce, někdy ­psycholog a ­terapeut, až poté kupec a zlatokop, v žádném případě arogantní nafoukaný pitomec.

Andrea Klapálková, vedoucí lékárnice Benu, Říčany